Excessy Policie České republiky

Přejít na: navigace, hledání

Excessy Policie České republiky jsou výrazem toho, že se Policie České republiky nedokázala rozejít s dědictvím své totalitní minulosti, a chabé erudice jejích příslušníků.

Zastavování vozidla

Typickou pro PČR je volba prostředků naprosto nepřiměřených situaci, kdy se k pachateli přečinu chová stejně jako k těžkému zločinci. Příkladem je pokus zadržet pachatele neoprávněného užívání cizí věci (§ 207 NTZ), jehož oznámil jeho otec, který skončil smrtí pachatele, těžkou újmou na zdraví dalšího člověka a škodu v řádu millionů korun.[1] Je zjevné, že příčina je v naprosto nedostatečném výcviku českých policistů.[2]

Dalším typickým příkladem bylo vyprovokování zloděje benzínu v plzeňských Křimicích.[3] Vinou policie zahynula jeho spolujezdkyně a spolujezdkyně náhodného kolemjedoucího, který byl zraněn lehce, má vážně zraněnou páteř.

Nezákonné použití střelné zbraně

Republiková policie se rovněž vyznačuje tím, že v ní často dochází k excesivnímu užívání střelných zbraní, místo aby byl použit mírnější donucovací prostředek, např. zátarasy.[4] Inspekce ministra vnitra tyto excesy rutinně aprobuje, avšak státní zastupitelství se v poslední době snažilo s touto praxí skoncovat: "Podle obvinění policista pronásledoval prchající vůz. Jeden z jeho výstřelů zasáhl spolujezdkyni. "Tím jí způsobil vážná zranění - poranění míchy s ochrnutím dolních končetin," dodal Bartoš." (ČTK) Nyní se však zdá, že se policie k praxi divokého západu opět vrátila.[5] V některých případech sice policie správně nastaví zátaras dopředu, ale už ho z neznámého důvodu opomene dát dozadu.[6] Typická je střelba na auta jako na divokém západě pro severomoravskou policii.[7] V pražském případu[8] si policista byl vědom, že nelze střílet jen tak a střílení odůvodnil nutnou obranou.

Obhájci těchto excesů svůj postoj odůvodňují tím, že Policie ČR zbraň používá pouze v zákonem uvedených případech. Jedná se o § 38 a § 39 zákona č. 283/1991 Sb.; speciálně pak ve výše psaném případě jde o použití zbraně podle § 39 odst. 1 písm. f) zákona č. 283/1991 Sb., které zní: "nelze-li jinak zadržet dopravní prostředek, jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožuje život a zdraví osob a na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle zvláštního předpisu nezastaví". Kritici PČR pak poukazují na to, že v tomto případě nebyla naplněna hypothesa této právní normy, o čemž svědčí popis skutkového stavu: "Jedno ze zasahujících vozidel v Ostravě přehradilo komunikaci. Pronásledovaný řidič se tak dostal do pasti a zastavil." Bude-li poškožená žalovat Českou republiku za poškození zdraví, ČR bude muset za tento další exces PČR vyplatit značnou částku.

Jiné právní řády použití střelné zbraně k zastavování vozidla většinou nepřipouštějí,[9] právě kvůli risiku, že při tom dojde ke zranění nebo usmrcení jiných lidí; jde o přežitek předlistopadového práva, který byl do zákona o policii bez kritické analysy převzat.

Svoboda shromaždovací

Global street party 16. 5. 1998

První veřejně diskutovanou záležitostí byl zásah proti Global street party, která se konala na Náměstí míru v Praze 16. 5. 1998. Jeroným Klimeš o tom napsal: "Přípravná fáze je i pro policii doba k přípravě. Nutno říci, že ji policie nevyužila. Rychlá analýza makroskopických známek by bývala byla dostatečná k rychlé mobilizaci sil. V této fázi selhává především vedení policie. Za nedostatečnou je třeba označit i komunikaci s organizátory . . . Policie chtěla průvodu zabránit, ale do akce se zapojila příliš pozdě. I zde zůstávají podobné chyby jako u předchozí fáze, tj. nedostatek komunikace s mluvčími demonstrantů, nedostatečná příprava na zásah. K těmto chybám přistupují i chyby taktické. Do zásahu bylo vysláno asi 20 policistů bez štítů a jejich úkolem bylo zastavit dav 3000 lidí při pochodu magistrálou. Je právě znakem eskalační fáze, že nelze již vzíti zpět. Proto první chybou je pokus zastavit dav. Na zastavení davu by bylo třeba mnohem větší energie. Mnohem účinnější strategií by bylo pokusit se dav rozdrobit do menších proudů, protože tak dav ztratí na energii a díky své malé kohezi se bude sám rozpadat. I místo k zastavení davu bylo zvoleno krajně nevhodně. Účastníci neměli na magistrále kam uniknout. Zadní řady nevěděly, co se děje ve předu. Informovanost davu byla malá, jak ze strany ekologů, tak ze strany policie . . . To potvrzují i nezaujatí svědkové demonstrace, například Martin Člunek byl znechucen právě sadistickými "oslavami vítězství" ze strany policie: "Viděl jsem před Dívčí školou, na straně k prodejně levných knih, klečet pět zadržených čelem ke zdi. Jeden z policajtů na ně dohlížel a "rovnal jim hlavy". Tedy: dloubal je koncem pendreku do zátylku, do hlavy nebo ze strany do tváří, aby drželi hlavu tak, jak on si přeje. Mezitím přišel jeden člověk v civilu (velitel?), jednomu z petice zezadu vyťal facku a přátelsky s tím pendrekářem pohovořil. Tato petice setrvala za vytrvalého "rovnaní hlav" u zdi skoro hodinu, než je odvezli." To jsou charakteristické rysy stabilizační fáze. V reálné situaci se už nic neděje, ale účastnění policisté jsou ještě vzrušení a bohužel neovládají své jednání. Amatérismus celého zásahu se projevil i tím, že všichni zadržení byli z této fáze, kdy chyběl policii jakýkoliv důkazní materiál. Takže celá akce skončila fiaskem podle českého pořekadla: "Co jsme si, to jsme si.""

Mezinárodní měnový fond 2000

Další podobně nezvládnutou akcí bylo zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000. Tomáš Pecina napsal: "Česká policie si předsevzala ambiciózní úkol, hájit Pevnost nikoli nablízko, nýbrž z odstupu, pokud možno tak, aby se střety odehrály mimo zorné pole finančníků. To se jí nepodařilo a vzhledem k terénu "bojiště", kde jsou v okruhu stovek metrů pásma prakticky bez zástavby, a s daným počtem mužů ani podařit nemohlo. Omezování obyvatel Prahy bylo neúměrné a úspěch policejní akce pouze částečný, takže nebýt propagandy, kterou spustila nacionalisticky orientovaná média (naši udatní policisté nás ochránili před cizáckými anarchisty!), dalo by se hovořit o debaklu - a potvrdí-li se zprávy o týrání zadržovaných osob a o nasazení policejních provokatérů, může to policii přinést další negativní publicitu." Brutální zmlácení jednoho demonstranta Policií České republiky zachytila BBC; žádná česká televise se tyto výbušné záběry neodvážila vysílat. Jak napsal Jan Čulík: "Čeští novináři zamlčeli, že policie zbila stovky náhodně vybraných lidí, na které si troufla. Nedošlo jim, že svoboda je nedělitelná a že se totéž může stát každému. Česká tisková kancelář vydala minulý týden dvě zprávy, zachycující svědectví silné brutality české police, která arbitrárně zatýkala chodce a lidi, kteří nepáchali žádné násilí, ponižovala je a fyzicky je týrala. Bohužel, až do neděle večer nevydaly tyto dvě zprávy vůbec žádné české sdělovací prostředky. Česká média tak selhala ve své roli kontrolora vznikající demokracie v České republice. Mediální spiknutí, v jehož rámci sdělovací prostředky zamlčely české veřejnosti, že v české policii vládne zavedená kultura násilí je nesmírně závažné." Tomáš Pecina doplnil: "Policejní brutalita vyvolala vlnu protestů v celé Evropě, před asi deseti ambasádami v různých zemích se konala protestní shromáždění, deníky, včetně tradičních a seriózních, jako francouzský Le Monde nebo britský Guardian, publikovaly drastická svědectví týraných osob." Brutalitu vůči zadrženým odložila Inspekce ministra vnitra ad acta, ačkoliv ji potvrdil i Český helsinský výbor. O celé události posléze Eva Kunzová napsala diplomovou práci.

CzechTek 2005

Vedení policie nezvládlo ani zásah proti hudební akci CzechTek 2005. Zásah byl opět neadekvátní. Podle Heleny Svatošové: "Co se týče újmy účastníků, je adekvátní 100 zraněných osob (a zřejmě jeden mrtvý – pravděpodobně v souvislosti se zákrokem zasažen kamionem) ve vztahu k tj. případnému podílu těchto osob na trestném činu poškozování cizí věci (pokud by se skutková podstata naplnila, jednak s ohledem na výši škody i na naplnění znaků trestného činu – dle vyjádření novinářům policie nebyla v době zásahu schopna určit hranice pozemků (ČRo – Radiožurnál, 31. 7. 2005, 13 hod.)?"

První máj 2006 a 2007

Individuálním excessem bylo zmlácení potomní poslankyně Kateřiny Jacques na demonstraci dne 1. května 2006. Dalším excessem byla kontrola zadržených členů Mladých sociálních demokratů 1. května 2007, zda v konečníku neukrývají zbraň.[10]

„Povolování“ shromáždění neonacistů

U shromáždění, kteří pořádali Mladí národní demokraté dne 10. listopadu 2007 policie netušila, že shromáždění (včetně pochodů) se nepovolují, protože stačí jejich pouhé oznámení: "Pokud bude mít jejich setkání formu pochodu, který není povolen, policie na základě rozhodnutí úředníka magistrátu řekne: konec, rozejděte se."[11] Toto své pošlapání lidských práv zopakovala dne 23. července 2009: ""Vyvstalo podezření, že se nepovoleně shromáždili," řekl on-line deníku TÝDEN.CZ pražský policejní mluvčí Tomáš Hulan."[12]

Ostatní excessy

Kromě neznalosti trestního a správního práva se PČR vyznačuje fatální neznalostí jiných právních odvětví. Například se pokusila stíhat Jaroslava Čapka, advokáta Františka Oldřicha Kinského, jen proto, že "zamlčoval nebo zkresloval informace o určení národnosti".[13] PČR tak prokázala neznalost toho, že je účelem soudního řízení zjistit skutkový stav. Dále netuší nic o tom, že hudební skupinu nelze zakázat.[14]

Podívejte se také na

Další odkazy