Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet: Porovnání verzí
d (Typo) |
(D 50, 17, 54; IW) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''''Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet''''' (zkracováno ''nemo plus iuris'') je [[občanské právo|občanskoprávní]] zásada, původně [[Ulpianus|Ulpianova]], s významem: nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má. Není platný převod takového práva, které převádějící nemá. | + | '''''Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet''''' (zkracováno ''nemo plus iuris'') je [[občanské právo|občanskoprávní]] zásada, původně [[Ulpianus|Ulpianova]] (D 50, 17, 54), s významem: nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má. Není platný převod takového práva, které převádějící nemá. |
Tato zásada je rozšířením a doplňkem zásady ''[[caveat emptor]]''. Nikdo nemůže pozbýt svých práv tím, že je [[zcizení|zcizí]] ten, kdo k tomu není oprávněn, a je odpovědností toho, kdo právo nabývá, aby se přesvědčil, že právo nabývá od toho, komu skutečné svědčí. | Tato zásada je rozšířením a doplňkem zásady ''[[caveat emptor]]''. Nikdo nemůže pozbýt svých práv tím, že je [[zcizení|zcizí]] ten, kdo k tomu není oprávněn, a je odpovědností toho, kdo právo nabývá, aby se přesvědčil, že právo nabývá od toho, komu skutečné svědčí. | ||
| Řádka 24: | Řádka 24: | ||
[[Kategorie:Občanské právo]] | [[Kategorie:Občanské právo]] | ||
| + | |||
| + | [[de:Nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet]] | ||
| + | [[en:Nemo dat quod non habet]] | ||
| + | [[it:Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet]] | ||
| + | [[ko:네모닷]] | ||
| + | [[pl:Nemo plus iuris]] | ||
| + | [[th:ผู้รับโอนไม่มีสิทธิดีกว่าผู้โอน]] | ||
Aktuální verse z 6. 8. 2009, 13:37
Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (zkracováno nemo plus iuris) je občanskoprávní zásada, původně Ulpianova (D 50, 17, 54), s významem: nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má. Není platný převod takového práva, které převádějící nemá.
Tato zásada je rozšířením a doplňkem zásady caveat emptor. Nikdo nemůže pozbýt svých práv tím, že je zcizí ten, kdo k tomu není oprávněn, a je odpovědností toho, kdo právo nabývá, aby se přesvědčil, že právo nabývá od toho, komu skutečné svědčí.
V moderní době tento princip doznal podstatného oslabení na úkor ochrany práv nabytých v dobré víře (iura quaesita) a požadavku právní jistoty.
Z jeho působení byly předně vyňaty státní orgány: při exekuční dražbě se vlastnické právo nabývá originárně a příklepem ex lege zanikají jakékoli právní vady vydražené věci, tedy i věcná práva třetích osob. Byla-li věc vydražena neoprávněně, odpovídá za vzniklou škodu stát, nelze se už s úspěchem domoci jejího vydání po vydražiteli.
Obdobná ochrana je poskytována těm, kdo nabývají věc od nepravého dědice: jakmile je dědictví pravomocně potvrzeno, nemůže se pravý dědic domáhat jeho vydání na nabyvatelích v dobré víře.
Konečně jsou chráněni kupující v obchodních vztazích. Velmi důležité ustanovení § 446 obchodního zákoníku stanoví:
Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Právě pro rozpor se zásadou nemo plus iuris soudy toto ustanovení soudy aplikují restriktivně až váhavě a od kupujících vyžadují, aby vlastnické právo prodávajících poměrně pečlivě zkoumali.
Podobně v zatím ojedinělém nálezu sp. zn. I. ÚS 50/03 vyslovil Ústavní soud s odvoláním na zásadu nemo plus iuris důležitou právní větu, že "každý musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že neztratí své vlastnické právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl".
