Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet: Porovnání verzí
d (Typo) |
d (Uvozovky k citaci) |
||
| Řádka 16: | Řádka 16: | ||
Právě pro rozpor se zásadou ''nemo plus iuris'' [[soud]]y toto ustanovení [[soud]]y aplikují [[restriktivní výklad|restriktivně]] až váhavě a od kupujících vyžadují, aby vlastnické právo prodávajících poměrně pečlivě zkoumali. | Právě pro rozpor se zásadou ''nemo plus iuris'' [[soud]]y toto ustanovení [[soud]]y aplikují [[restriktivní výklad|restriktivně]] až váhavě a od kupujících vyžadují, aby vlastnické právo prodávajících poměrně pečlivě zkoumali. | ||
| − | Podobně v zatím ojedinělém [[nález (soudu)|nález]]u [[sp. zn.]] I. ÚS 50/03 vyslovil [[Ústavní soud]] s odovoláním na zásadu ''nemo plus iuris'' důležitou [[právní věta|právní větu]], že každý musí mít v demokratickém [[právní stát|právním státě]] jistotu, že neztratí své vlastnické právo v [[řízení]], jehož [[účastník]]em ani nebyl. | + | Podobně v zatím ojedinělém [[nález (soudu)|nález]]u [[sp. zn.]] I. ÚS 50/03 vyslovil [[Ústavní soud]] s odovoláním na zásadu ''nemo plus iuris'' důležitou [[právní věta|právní větu]], že "každý musí mít v demokratickém [[právní stát|právním státě]] jistotu, že neztratí své vlastnické právo v [[řízení]], jehož [[účastník]]em ani nebyl". |
== {{Interní odkazy}} == | == {{Interní odkazy}} == | ||
Verse z 7. 11. 2006, 13:27
Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (zkracováno nemo plus iuris) je občanskoprávní zásada, původně Ulpianova, s významem: nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má. Není platný převod takového práva, které převádějící nemá.
Tato zásada je rozšířením a doplňkem zásady caveat emptor. Nikdo nemůže pozbýt svých práv tím, že je zcizí ten, kdo k tomu není oprávněn, a je odpovědností toho, kdo právo nabývá, aby se přesvědčil, že právo nabývá od toho, komu skutečné svědčí.
V moderní době tento princip doznal podstatného oslabení na úkor ochrany práv nabytých v dobré víře (iura quaesita) a požadavku právní jistoty.
Z jeho působení byly předně vyňaty státní orgány: při exekuční dražbě se vlastnické právo nabývá originárně a příklepem ex lege zanikají jakékoli právní vady vydražené věci, tedy i věcná práva třetích osob. Byla-li věc vydražena neoprávněně, odpovídá za vzniklou škodu stát, nelze se už s úspěchem domoci jejího vydání po vydražiteli.
Obdobná ochrana je poskytována těm, kdo nabývají věc od nepravého dědice: jakmile je dědictví pravomocně potvrzeno, nemůže se pravý dědic domáhat jeho vydání na nabyvatelích v dobré víře.
Konečně jsou chráněni kupující v obchodních vztazích. Velmi důležité ustanovení § 446 obchodního zákoníku stanoví:
Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Právě pro rozpor se zásadou nemo plus iuris soudy toto ustanovení soudy aplikují restriktivně až váhavě a od kupujících vyžadují, aby vlastnické právo prodávajících poměrně pečlivě zkoumali.
Podobně v zatím ojedinělém nálezu sp. zn. I. ÚS 50/03 vyslovil Ústavní soud s odovoláním na zásadu nemo plus iuris důležitou právní větu, že "každý musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že neztratí své vlastnické právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl".
