Zobrazení zdroje stránky Citační zákony

Přibližně od poloviny 3. stol. n. l. již [[Římské právo|římská jurisprudence]] zřetelně upadala a fakticky přestávala existovat. V praxi proto byla ve sporných případech používána díla starších právníků z doby klasické, ta však již mnohdy nebyla aktuální či jim pramálokdo rozuměl. Vznikala proto nejrůznější literatura, v nichž tato díla byla různě vysvětlována, aktualizována, modernizována, mnohdy však spíše kontraproduktivním způsobem, který jen působil další zmatek.

Ve snaze zjednat pořádek proto v průběhu 4. a 5. století císaři opakovaně zasáhli do tohoto vývoje a vydali platná nařízení (''interpretační pravidla''), jak používat klasiky a dle nich citovat a vykládat zákony. Hovoříme o tzv. "'''citačních zákonech'''".

První podobnou úpravu vydal roku 321 [[Konstantin Veliký]]. Zakázal používat jakýsi spisek "Notae", který vykládal [[Aemilius Papinianus|Papiniána]], a přikázal při soudech používat jen Papiniánův originál. O rok později byly potvrzeny díla [[Julius Paulus Prudentissimus|Paulova]]. 

Hlavní a nejrozsáhlejší citační zákon byl však vydán roku 426 východořímským císařem [[Theodosius II.|Theodosiem II.]] a západořímským [[Valentian III.|Valentianem III.]] Bylo v něm definitivně stanoveno, že u soudů mají platnost pouze spisy [[Aemilius Papinianus|Papiniana]], [[Domitius Ulpianus|Ulpiána]], [[Julius Paulus Prudentissimus|Paula]], [[Herennius Modestinus|Modestina]] a [[Gaius|Gaia]]. Při neshodě názorů u těchto autorů rozhoduje většina, při jejich shodnosti platí stanovisko Papiniana a mlčí-li k dané kauze Papinian, může soudce rozhodnout, jak sám chce.

[[Kategorie:Římské právo]]