Zobrazení zdroje stránky Trestní řízení

'''Trestní řízení''' (angl. ''criminal procedure'', něm. ''Strafverfahren'', fr. ''procédure pénal'') je formalisovaný proces, při kterém [[orgány činné v trestním řízení]] zjišťují, zda se [[obviněný]] dopustil [[trestný čin|trestného činu]], z něhož byl obviněn, a ukládají mu za to [[trest]]. Zákonná úprava trestního řízení je obsažena v [[trestní řád|trestním řádu]].

Trestní řízení se člení do čtyř základních fásí:
#'''Fáse před sdělením obvinění''', která začíná zahájením úkonů trestního řízení a končí sdělením obvinění konkrétní osobě nebo osobám. Podle úpravy platné od r. 2001 je tato fáse součástí přípravného řízení, do té doby byla samostatná a označovala se neoficiálně jako řízení "předpřípravné".
#Vlastní '''přípravné řízení''' začíná sdělením obvinění a končí podáním [[obžaloby|obžaloby]] k [[soud]]u.
#'''Řízení před soudem''', jež se dále člení na '''hlavní líčení''', které probíhá před soudem I. stupně, a případné '''řízení o odvolání''' u soudu odvolacího. Řízení před soudem končí [[právní moc]]í trestního [[rozsudek|rozsudku]]. Řízení o mimořádných opravných prostředcích, tj. o [[dovolání]] a o [[návrh na obnovu řízení|návrhu na obnovu řízení]], samostatnou fási nepředstavuje a probíhá současně s řízením vykonávacím, případně i po jeho skončení.
#Ve '''vykonávací řízení''' odsouzený [[výkon|vykonává]] uložený trest. Jeho vykonáním se trestní řízení končí.

Zásady trestního řízení jsou podobné zásadám [[nesporné řízení|nesporného řízení]]. Navíc k nim přistupují některé zvláštní principy:
#'''Zásada ''ne bis in idem''''' (tj. "ne dvakrát za stejnou věc") je podobná zásadě překážky ''rei iudicatae'' a znamená, že nikdo nesmí být dvakrát za stejný trestný čin nejen odsouzen a potrestán, ale ani trestně stíhán. Pravomocně skončené trestní řízení zakládá překážku dalšího obvinění; pokračovat v něm je možné jedině v případě, že se objeví skutečnosti nebo důkazy, které předtím nebyly orgánům činným v trestním řízení známy, na základě (soudem projednávaného) návrhu na obnovu řízení.
#'''Zásada presumpce neviny''' stanoví, že na obviněného se pohlíží až do [[právní moc|právní moci]] odsuzujícího [[rozsudek|rozsudku]] jako na nevinného; platí to i v případě, že obviněný byl soudem vzat do [[vazba|vazby]]. V praxi postkomunistického státu však tato zásada nebývá respektována a osoba, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, nebo na niž je dokonce jen podáno [[trestní oznámení]], se stává terčem ostrakisace ze strany sdělovacích prostředků.
#'''Zásada oficiality''' obdobně jako v nesporném řízení ukládá orgánům činným v trestním řízení jednat z úřední povinnosti. [[Státní zástupce]] je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.
#'''Zásada spolupráce se zájmovými sdruženími občanů''' je anachronismem přežívajícím z období před r. 1989, které nemá v moderním pojetí trestního řízení místo.
#'''Zásada obžalovací''' (neboli akusační princip) je velmi důležitým právem obviněného. Stanoví, že stíhání před soudem je možné jen na základě obžaloby (nebo [[návrh na potrestání|návrhu na potrestání]] ve [[zkrácené řízení|zkráceném řízení]]) a pro skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění. Znamená, že obviněný má právo využívat svých procesních práv s plnou znalostí toho, pro který skutek je stíhán a který trestný čin v něm orgány činné v trestním řízení spatřují. Rekvalifikace (změna právní kvalifikace) v průběhu řízení před soudem je možná, ale obžalovaný má v takovém případě obdobná práva, jako kdyby hlavní líčení začalo znovu. Faktem však je, že české soudy tuto zásadu nerespektují, zjednodušují si práci a běžně odsuzují obviněné pro jiné skutky a pro jiné trestné činy, než pro které byli obžalováni a pro které jim bylo sděleno obvinění.
#'''Zásada zákazu ''reformace in peius''''' (lat. změny k horšímu) zakazuje, aby se právní postavení obviněného zhoršilo tím, že podá opravný prostředek, tzn. je-li jednou (i nepravomocně) odsouzen k určitému trestu, nesmí mu být proto, že se odvolá, uložen trest přísnější.
#Tuto zásadu doplňuje '''zásada ''beneficia cohaesionis''''', zajišťující výhody plynoucí z opravného prostředku (nebo presidentské [[milost]]i) i spoluobviněným, již sami opravný prostředek nepodali.

Trestního řízení před se účastní několik procesních [[strana|stran]]:
#'''Obviněný''' je ten, o jehož domnělém nebo skutečném trestném činu se řízení vede. [[Obhájce]] není samostatnou stranou, jeho procesní aktivita je podřízena vůli obviněného. V praxi českých soudů však mnohdy dochází k tomu, že soudy upírají obviněným, kteří mají obhájce (zejména pokud jde o obhajobu [[ex offo]]), jejich procesní práva, a obhájce dokonce často působí proti zájmům obviněného a snaží se soudu a státnímu zástupci odsouzení obviněného usnadnit.
#'''Státní zástupce''' zastupuje v řízení stát. Jeho povinností není dosáhnout za každou cenu odsouzení obviněného, ale je povinen vážit důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného. Protože tím jeho role prakticky splývá s úlohou soudu, vede současná úprava trestního řízení k tomu, že státní zástupci jen pasivně přebírají zjištění policejních orgánů a ta předkládají ve formě obžaloby soudu; v řízení vedeném inkvisičním principem (viz [[nesporné řízení]]) se tak stávají nadbytečným, neužitečným prvkem. Moderní pojetí trestního řízení naopak směřuje k posilování kontradiktorního charakteru procesu: obviněný (a jeho [[obhájce]]) a státní zástupce stojí proti sobě a musí neutrální soud o svých tvrzeních o vině, resp. nevině obviněného přesvědčit.
#'''Poškozený''' je ten, komu byla trestným činem způsobena (majetková nebo nemajetková) [[škoda|újma]]. V řízení má rozsáhlá procesní práva, avšak materiálně se ho může účastnit pouze návrhem, aby obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody v [[adhesní řízení|adhesním řízení]].
#'''Zúčastněná osoba''' je ten, komu má být rozsudkem zabavena určitá věc, aniž by sám byl v tomto trestním řízení stíhán jako obviněný.
#'''Společenský zástupce''' je reliktem minulosti; jeho význam v dnešním trestním řízení je minimální.

Přestože existují rozsáhlé procesní záruky, které by měly zajistit, aby nedocházelo k [[justiční omyl|justičním omylům]], praxe postkomunistického soudnictví se tomuto ideálu ani zdaleka neblíží: zatímco určité druhy trestné činnosti, zejména organisované, hospodářské a některé druhy majetkové kriminality, postihu vesměs unikají, v jiných případech soudy vynášejí přísné tresty, aniž by byl trestný čin dostatečně prokázán a aniž by jeho závažnost a společenská škodlivost výši trestu korespondovala.

Tak se stalo, že zatímco postkomunistické justici unikly [[malversace]] v řádu stovek miliard korun v době [[kuponová privatisace|kuponové privatisace]] a trestně stíháno bylo jen minimum osob, které se podílely na [[tunelování]] bank v [[:cs:90. léta|90. letech]], pravomocně odsouzen byl vydavatel [[:cs:Adolf Hitler|Hitlerovy]] knihy ''Mein Kampf'' Michal Zítko, ačkoli tato kniha je běžně dostupná na [[:cs:Internet|Internet]]u i ve veřejných knihovnách.

Tento reversní vztah mezi závažností provinění a výší trestu, resp. pravděpodobností potrestání, je způsobován několika synergicky působícími faktory:
* Justice zdědila z totalitní minulosti sklon k formalistickému rozhodování, které demotivuje iniciativu a vylučuje jinou než formálně chápanou odpovědnost. Profesní úspěch je v české justici stále ještě odvozován nikoli od kvality rozhodování a složitosti řešených případů, ale je vymezen negativně tak, že úspěšný je ten, kdo se dopustí minimálního počtu ''prokazatelných'' pochybení, vesměs formálního rázu. To vede k alibismu a nechuti rozhodovat, zvlášť ve složitějších případech.
* Tím, že byla justice do r. 1989 podřízena politickému diktátu [[:cs:Komunistická strana Československa|komunistické strany]], ztratili soudci a státní zástupci společenskou prestiž. Ta je provázena ztrátou sebevědomí; stává se proto, že soudci soudí přísněji ty, kteří jsou společensky níže postaveni a od nichž se neobávají výčitek nebo mediálních protiakcí.
* [[obhájce|Obhájci]] jen zřídka plní roli, která by jim měla příslušet. Sami se chápou jako součást justičního systému a snaží se pojímat obhajobu obiněného tak, aby to pro ně představovalo minimální zátěž a aby zároveň uspokojili poptávku soudů po rychlém a snadném projednání věci. Zásadou obhájců je, že do případů téměř nikdy nevnášejí nové aspekty a nekomplikují je, a to ani v případech, kdy by to prospělo zájmům jejich klienta.
* Přetrvávajícím problémem je vysoká míra [[korupce]], ani ne tak v samotné justici, jako u [[znalec|znalců]], bez jejichž součinnosti se soud při řešení složitějších případů neobejde. V situaci, kdy existuje korupční trh se znaleckými posudky s prakticky libovolným závěrem a kdy jsou tito znalci za své korupční jednání nepostižitelní (a navíc mohou v případě trestního stíhání počítat se solidaritou svých stejně zkorumpovaných kolegů), nemá soud, resp. policejní orgán, který se na názor znalce musí spoléhat, tak jako tak možnost, jak se dopátrat pravdy.

== Vnější odkazy ==
* Zdeněk Jemelík: [http://www.blisty.cz/art/18727.html Adélka Vražednice v pasti paragrafů i politiky] – publicistický článek
* Zdeněk Jemelík: [http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2006041301 Sešla z očí, kéž nesejde z myslí…]

[[de:Strafverfahren]]
[[en:Criminal_procedure]]
[[fr:Procédure_pénale]]

[[Kategorie:Procesní právo]]
[[Kategorie:Trestní právo]]