Precedens: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
d (Linky)
(Doplněno)
Řádka 4: Řádka 4:
  
 
Mezi precedenty platí [[hierarchie]]: nejsilnější a přímo z [[Ústava|Ústavy]] universálně závazné jsou judikáty Ústavního soudu, pak následuje judikatura [[obecný soud|obecných soudů]] v pořadí jejich hierarchického postavení a nejslabší právní sílu mají precedenční rozhodnutí správních úřadů.
 
Mezi precedenty platí [[hierarchie]]: nejsilnější a přímo z [[Ústava|Ústavy]] universálně závazné jsou judikáty Ústavního soudu, pak následuje judikatura [[obecný soud|obecných soudů]] v pořadí jejich hierarchického postavení a nejslabší právní sílu mají precedenční rozhodnutí správních úřadů.
 +
 +
V právních systémech, kde jsou precedenty pramenem práva, je vždy zdůrazněno, že za takový lze považovat pouze ''[[ratio decidendi]]'', nikoli ''[[obiter dictum]]''. V České republice se však tato důležitá zásada nerespektuje a [[soudce|soudci]] a [[úředník|úředníci]] pracující s judikaturou ji často ani neznají.
  
 
== ''Stare decisis'' ==
 
== ''Stare decisis'' ==

Verse z 6. 5. 2007, 06:51

Precedens (ang. precedent) je obsahově široký pojem, který se v právu používá zúženě pro precedenční (tzn. předchozí) rozhodnutí soudu, případně správního úřadu, v podobné věci.

Přestože české právo není založeno na precedentech a s výjimkou publikované judikatury Ústavního soudu nejsou judikáty autoritativním pramenem práva, působí zpravidla silou přesvědčivosti a soudy a správní úřady se od precedentů jen zřídka odchylují. I v českém právu však nastavá posun od pouhých judikátů k precedentům: Na věc lze pohlédnout i prostřednictvím principu právní jistoty. Každý potenciální účastník řízení bere při zvažování svých šancí na úspěch v soudním řízení v potaz i dosavadní (především publikovanou) judikaturu; má právo přitom očekávat, že soudy budou v různých případech rozhodovat různě a v obdobných případech obdobně. Tím spíše oprávněně očekává, že krajský soud, který rozhoduje v obdobné věci, v níž již vyslovil svůj názor Nejvyšší správní soud – či dokonce jeho rozšířený senát (jehož názor nemohou nerespektovat ani ostatní senáty tohoto soudu) –, tuto věc posoudí ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud krajský soud postupuje v rozporu s jeho právním názorem, porušuje tím princip právní jistoty (pro úplnost se výslovně dodává, že tyto úvahy nevylučují možnost vývoje právních názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu, a nezabývají se ani vazbami na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud tedy je vázán právním názorem nejen tehdy, vyslovil-li jej Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí v konkrétní věci, ale je povinen se jím řídit i při rozhodování v obdobných věcech.[1]

Mezi precedenty platí hierarchie: nejsilnější a přímo z Ústavy universálně závazné jsou judikáty Ústavního soudu, pak následuje judikatura obecných soudů v pořadí jejich hierarchického postavení a nejslabší právní sílu mají precedenční rozhodnutí správních úřadů.

V právních systémech, kde jsou precedenty pramenem práva, je vždy zdůrazněno, že za takový lze považovat pouze ratio decidendi, nikoli obiter dictum. V České republice se však tato důležitá zásada nerespektuje a soudci a úředníci pracující s judikaturou ji často ani neznají.

Stare decisis

Podle zásady stare decisis (zkratka ze stare decisis et non quieta movere) jsou precendenty závazné pro další rozhodování v obdobných věcech. Nevýhodou a obecným risikem precedenčního systému je proto jeho strnulost: zatímco zastaralý právní předpis je možno novelisovat nebo zrušit, judikatura je z definice neměnná.

Soud nebo správní úřad se může od dosavadní rozhodovací praxe odchýlit, pokud použitelnou judikaturu shledá obsoletní; najde ve věci nějaké novum. Jeho rozhodnutí pak slouží jako nový precedens, který precedens starý podle zásady lex posterior derogat priori nahrazuje. V některých případech, např. u Ústavního a Nejvyššího soudu, jsou pro tyto případy stanoveny zvláštní procedury.

Vizte též

Další odkazy