Dekret č. 138/1945 Sb.: Porovnání verzí
(tresty) |
(tresty, různé pravy) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
'''Dekret č. 138/1945 Sb.''' o trestání některých provinění proti národní cti, vydaný 27. října 1945, zvaný též '''malý retribuční dekret''' nebo '''malý dekret''', je jedním z tzv. [[retribuce|retribučních]] dekretů, které byly vydány v roce 1945 za účelem přísnějšího potrestání zločinů [[okupace (vojenská)|okupantů]] a domácích zrádců a zároveň umožnily [[retroaktivita|retroaktivně]] postihnout i další činy, které podle dosavadního československého práva trestné nebyly. | '''Dekret č. 138/1945 Sb.''' o trestání některých provinění proti národní cti, vydaný 27. října 1945, zvaný též '''malý retribuční dekret''' nebo '''malý dekret''', je jedním z tzv. [[retribuce|retribučních]] dekretů, které byly vydány v roce 1945 za účelem přísnějšího potrestání zločinů [[okupace (vojenská)|okupantů]] a domácích zrádců a zároveň umožnily [[retroaktivita|retroaktivně]] postihnout i další činy, které podle dosavadního československého práva trestné nebyly. | ||
| − | Účelem malého dekretu bylo umožnit stíhání a potrestání i méně závažných činů, než jakými se zabývaly mimořádné lidové soudy. Na rozdíl od známějších retribučních dekretů, malý dekret spadal do oblasti [[správní právo|správního práva]] a jeho ustanovení prováděly národní výbory. | + | Účelem malého dekretu bylo umožnit stíhání a potrestání i méně závažných činů, než jakými se zabývaly mimořádné lidové soudy. Na rozdíl od jiných, známějších retribučních dekretů, malý dekret spadal do oblasti [[správní právo|správního práva]] a jeho ustanovení prováděly národní výbory. |
[[Dekret]] č. 138/1945 Sb. stanovil: | [[Dekret]] č. 138/1945 Sb. stanovil: | ||
| Řádka 16: | Řádka 16: | ||
Vláda proto pověřila ministry vnitra a spravedlnosti, aby společně vypracovali novelu dekretu č. 16/1945 Sb. Výsledkem byl návrh nového dekretu ''o ochranné vazbě a o trestání některých provinění proti státu a národu'', který byl ve finální podobě rozdělen na dvě části. První, což byl [[dekret č. 137/1945 Sb.]], se zabývala prodloužením zajišťovací vazby na dobu delší, než připouštělo dosavadní čs. zákonodárství. Druhá, což byl dekret č. 138/1945 Sb., umožňovala národním výborům trestat některá provinění proti národní cti. | Vláda proto pověřila ministry vnitra a spravedlnosti, aby společně vypracovali novelu dekretu č. 16/1945 Sb. Výsledkem byl návrh nového dekretu ''o ochranné vazbě a o trestání některých provinění proti státu a národu'', který byl ve finální podobě rozdělen na dvě části. První, což byl [[dekret č. 137/1945 Sb.]], se zabývala prodloužením zajišťovací vazby na dobu delší, než připouštělo dosavadní čs. zákonodárství. Druhá, což byl dekret č. 138/1945 Sb., umožňovala národním výborům trestat některá provinění proti národní cti. | ||
| − | Dekret č. 138/1945 Sb. byl dvakrát novelizován zákonem, jeho prováděcí směrnice byly třikrát doplněny nebo změněny výnosem ministra vnitra. Působnost dekretu skončila 4. května 1947, což byl poslední den, kdy ještě bylo možné zahájit trestní stíhání za provinění proti národní cti. Dosud neuzavřené případy po tomto datu převzaly řádné soudy a soudily je podle ustanovení dekretu. | + | Dekret č. 138/1945 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení, dne 27. listopadu 1945, kdy byl zveřejněn spolu s prováděcími směrnicemi. |
| + | |||
| + | Dekret byl dvakrát novelizován zákonem, jeho prováděcí směrnice byly třikrát doplněny nebo změněny výnosem ministra vnitra. Působnost dekretu skončila 4. května 1947, což byl poslední den, kdy ještě bylo možné zahájit trestní stíhání za provinění proti národní cti. Dosud neuzavřené případy po tomto datu převzaly řádné soudy a soudily je podle ustanovení dekretu. | ||
Účinnost dekretu byla obnovena 25. března 1948, zákonem č. 34/1948 Sb. o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti. Podle zákona převzaly dosud neuzavřené případy opět národní výbory; měly též právo otevřít nové případy a revidovat rozsudky z předchozího období a osvobozující rozsudky řádných soudů. Platnost zákona skončila 31. prosince 1948, většina případů revizního období však byla ukončena vládní amnestií z června 1948. | Účinnost dekretu byla obnovena 25. března 1948, zákonem č. 34/1948 Sb. o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti. Podle zákona převzaly dosud neuzavřené případy opět národní výbory; měly též právo otevřít nové případy a revidovat rozsudky z předchozího období a osvobozující rozsudky řádných soudů. Platnost zákona skončila 31. prosince 1948, většina případů revizního období však byla ukončena vládní amnestií z června 1948. | ||
| Řádka 30: | Řádka 32: | ||
Výčet přestupků v odst. 10 směrnic k provedení dekretu č. 138/1945 Sb., jímž ministerstvo vnitra charekterizovalo typická provinění proti národní cti, téměř úplně kopíruje výčet služebních přečinů v §2 odst. 2 zmíněného dekretu č. 105/1945 Sb. | Výčet přestupků v odst. 10 směrnic k provedení dekretu č. 138/1945 Sb., jímž ministerstvo vnitra charekterizovalo typická provinění proti národní cti, téměř úplně kopíruje výčet služebních přečinů v §2 odst. 2 zmíněného dekretu č. 105/1945 Sb. | ||
| + | Trestat bylo možné činy spáchané v době zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 21. května 1938 do 31. prosince 1946. Uvedené činy se staly promlčenými půl roku po spáchání, činy spáchané před vyhlášením dekretu (27.11.1945) byly promlčeny půl roku poté (26.5.1946). | ||
== Příslušnost věcná, místní aj. == | == Příslušnost věcná, místní aj. == | ||
| Řádka 50: | Řádka 53: | ||
* Trest '''vězení''' odsouzený nastupoval u místně příslušného okresního nebo krajského soudu, výkon trestu se však většinou odehrával v nucených pracovních oddílech. Do délky trestu se započítávala doba, kterou odsouzený strávil v zajišťovací vazbě a někdy i doba strávená v internačním táboře (přestože dekrety výslovně zakazovaly započítání doby, kterou Němci strávili v internaci, do trestu na svobodě). | * Trest '''vězení''' odsouzený nastupoval u místně příslušného okresního nebo krajského soudu, výkon trestu se však většinou odehrával v nucených pracovních oddílech. Do délky trestu se započítávala doba, kterou odsouzený strávil v zajišťovací vazbě a někdy i doba strávená v internačním táboře (přestože dekrety výslovně zakazovaly započítání doby, kterou Němci strávili v internaci, do trestu na svobodě). | ||
| − | * '''Pokuta''' měla být stanovena s ohledem na majetkové poměry odsouzeného, pro případ nedobytnosti měl být stanoven náhradní trest vězení. Celková délka vězení, včetně trestu na svobodě, nesměla překročit jeden rok. Pozdější nařízení zakazovala započítávání zajišťovací vazby do náhradního trestu, protože tímto způsobem měli někteří | + | * '''Pokuta''' měla být stanovena s ohledem na majetkové poměry odsouzeného, pro případ nedobytnosti měl být stanoven náhradní trest vězení. Celková délka vězení, včetně trestu na svobodě, nesměla překročit jeden rok. Pozdější nařízení zakazovala započítávání zajišťovací vazby do náhradního trestu, protože tímto způsobem měli někteří odsouzení možnost se vyhnout pokutě. Vymáháním pokut byly pověřeny okresní národní výbory. |
* '''Veřejné pokárání''' byl ve správním právu nový druh trestu, převzatý patrně z nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR. Pokárání se provádělo zveřejněním pravomocného trestního nálezu v obci, kde potrestaný bydlel, popř. i v obci, v níž byl čin spáchán. V některých okresech byly trestní nálezy také uveřejňovány v tisku nebo vyhlašovány rozhlasem, přestože toto opatření nemělo právní podklad. Jsou známy případy kdy byly zveřejňovány tresty v případech dosud pravomocně neukončených, ale také případy, kdy trestní nalézací komise nařídila zveřejnění nálezů v tisku, ale žádné noviny je neotiskly. | * '''Veřejné pokárání''' byl ve správním právu nový druh trestu, převzatý patrně z nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR. Pokárání se provádělo zveřejněním pravomocného trestního nálezu v obci, kde potrestaný bydlel, popř. i v obci, v níž byl čin spáchán. V některých okresech byly trestní nálezy také uveřejňovány v tisku nebo vyhlašovány rozhlasem, přestože toto opatření nemělo právní podklad. Jsou známy případy kdy byly zveřejňovány tresty v případech dosud pravomocně neukončených, ale také případy, kdy trestní nalézací komise nařídila zveřejnění nálezů v tisku, ale žádné noviny je neotiskly. | ||
=== Následné tresty === | === Následné tresty === | ||
| + | Právoplatné trestní nálezy proti vojenským osobám se oznamovaly příslušnému oblastnímu velitelství k dalšímu kárnému opatření. | ||
| + | |||
| + | Seznamy všech právoplatně odsouzených se zasílaly úřadům práce za účelem zajištění nedobrovolných pracovních sil na naléhavé práce v zemědělství. | ||
| + | |||
| + | Tytéž seznamy odsouzených se zasílaly i Osídlovacímu úřadu a Fondu národní obnovy. Odsouzený pak správně neměl získat příděl ze zkonfiskované půdy. Naopak, odsouzení za provinění proti národní cti mohlo být vzato jako důvod ke konfiskaci části nebo veškerého majetku odsouzence podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ke konfiskaci majetku podle citovaného dekretu ve skutečnosti žádný soudní nebo trestní nález nebylo potřeba, stačilo k tomu rozhodnutí okresního národního výboru. V praxi se však jako důkaz nepřátelské a zrádné činnosti osob jiné než Německé a Maďarské národnosti vyžadoval rozsudek mimořádného lidového soudu; u některých okresních národních výborů postačilo též odsouzení za provinění proti národní cti (alespoň v některých výjimečných případech). | ||
| + | |||
| + | Odsouzeným za provinění proti národní cti a často také těm, proti nimž se teprve vedlo řízení, se zpravidla nevystavovalo osvědčení o národní spolehlivosti. Vydávání osvědčení se řídilo značnou libovůlí u jednotlivých národních výborů, bez něj však nebylo možné se ucházet o některá zaměstnání a v podmínkách přídělového systému bez něj bylo např. téměř nemožné koupit auto. | ||
| + | |||
| + | Zvláštním případem následného trestu byla ztráta volebního práva po dobu jednoho roku nebo tří let (podle výše trestu). Na jeden rok ztratil volební právo i provinilec odsouzený s upuštěním od trestu. Volební právo ztratili vedle odsouzených také ti, proti nimž bylo do 15.3.1946 učiněno trestní oznámení podle některého retribučního dekretu, pokud odvolací volební komise ONV rozhodla, že je odejmutí ve veřejném zájmu. Toto opatření, společně s opatřením o urychleném zahájení trestního řízení před uplynutím promlčecí lhůty, později zavdalo příčinu spekulacím o deseti- až statisících odpůrců komunistů, jimž mělo být "na poslední chvíli" odňato volební právo. Žádný historický výzkum tyto pověsti dosud nepotvrdil, a přestože zneužití malého dekretu ve volbách v roce 1946 zcela vyloučit nelze, případný počet postižených musel být řádově nižší (stovky, maximálně tisíce), tedy příliš málo na ovlivnění výsledků voleb. | ||
| + | |||
| + | Po dobu ztráty volebního práva neměl odsouzený nárok na zaopatření pro oběti války a nacistické perzekuce ani na daňové úlevy, které se na tyto oběti a na účastníky odboje jinak vztahovaly. | ||
| + | |||
| + | Pouhý trest veřejného pokárání nebo i jen výrok o vině s upuštěním od trestu mohl mít pro některé lidi (např. státní úředníky) nedozírné existenční následky. Naproti tomu lidí, kteří nebyli závislí na veřejných zdrojích a neměli velký majetek (na venkově např. domkáři, výměnkáři) se takové rozsudky nijak nedotkly. | ||
=== Beztrestnost === | === Beztrestnost === | ||
Verse z 10. 6. 2007, 18:54
Dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti, vydaný 27. října 1945, zvaný též malý retribuční dekret nebo malý dekret, je jedním z tzv. retribučních dekretů, které byly vydány v roce 1945 za účelem přísnějšího potrestání zločinů okupantů a domácích zrádců a zároveň umožnily retroaktivně postihnout i další činy, které podle dosavadního československého práva trestné nebyly.
Účelem malého dekretu bylo umožnit stíhání a potrestání i méně závažných činů, než jakými se zabývaly mimořádné lidové soudy. Na rozdíl od jiných, známějších retribučních dekretů, malý dekret spadal do oblasti správního práva a jeho ustanovení prováděly národní výbory.
Dekret č. 138/1945 Sb. stanovil:
(1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení, bude potrestán – nejde-li o čin soudně trestný – okresním národním výborem vězením do jednoho roku nebo pokutou do 1 000 000 Kčs nebo veřejným pokáráním nebo dvěma nebo všemi těmito tresty.
Obsah
Vznik a vývoj dekretu
Postihem méně závažných provinění, než jaká měla být zahrnuta do působnosti připravovaného dekretu o retribučním soudnictví, se zabývala exilová Státní rada už v době Slovenského národního povstání; tento návrh ještě předpokládal, že stíháním budou pověřeny soudy, ať řádné, či mimořádné.
Potřeba uvedené zákonné normy se znovu dostala do popředí na počátku léta 1945, kdy začaly pracovat mimořádné lidové soudy. Docházelo totiž k tomu, že řadu skutků z období okupace, které byly podle obecného mínění nepřijatelné a které vyšetřovací komise oznamovaly veřejným žalobcům lidových soudů, nebylo možné zařadit podle paragrafů již vydaného dekretu č. 16/1945 Sb. a stíhání pachatelů muselo být zastaveno. Jednalo se především o členství v různých fašistických a nacistických stranách, nejrůznější formy propagace fašismu a nacismu, zneužívání okupačních poměrů k vlastnímu prospěchu, hanobení Spojenců a představitelů První republiky, ale též o tzv. renegátství (ve smyslu přestoupení nebo přihlášení se k německé nebo maďarské národnosti) a dobrovolný častý kontakt s okupanty.
Vláda proto pověřila ministry vnitra a spravedlnosti, aby společně vypracovali novelu dekretu č. 16/1945 Sb. Výsledkem byl návrh nového dekretu o ochranné vazbě a o trestání některých provinění proti státu a národu, který byl ve finální podobě rozdělen na dvě části. První, což byl dekret č. 137/1945 Sb., se zabývala prodloužením zajišťovací vazby na dobu delší, než připouštělo dosavadní čs. zákonodárství. Druhá, což byl dekret č. 138/1945 Sb., umožňovala národním výborům trestat některá provinění proti národní cti.
Dekret č. 138/1945 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení, dne 27. listopadu 1945, kdy byl zveřejněn spolu s prováděcími směrnicemi.
Dekret byl dvakrát novelizován zákonem, jeho prováděcí směrnice byly třikrát doplněny nebo změněny výnosem ministra vnitra. Působnost dekretu skončila 4. května 1947, což byl poslední den, kdy ještě bylo možné zahájit trestní stíhání za provinění proti národní cti. Dosud neuzavřené případy po tomto datu převzaly řádné soudy a soudily je podle ustanovení dekretu.
Účinnost dekretu byla obnovena 25. března 1948, zákonem č. 34/1948 Sb. o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti. Podle zákona převzaly dosud neuzavřené případy opět národní výbory; měly též právo otevřít nové případy a revidovat rozsudky z předchozího období a osvobozující rozsudky řádných soudů. Platnost zákona skončila 31. prosince 1948, většina případů revizního období však byla ukončena vládní amnestií z června 1948.
Předmět stíhání
Podle dekretu č. 138/1945 Sb. bylo možné stíhat (s výjimkou činů stíhatelných soudem) nepřístojné chování, urážející národní cítění českého nebo slovenského lidu, které vzbudilo veřejné pohoršení a bylo spácháno v době zvýšeného ohrožení republiky. Přesnější definice stíhatelných skutků měla být zahrnuta do prováděcích směrnic, jejichž vydáním byl pověřen ministr vnitra.
- Nepřístojné chování byl výraz převzatý ze 3. článku zákona o organizaci politické správy z roku 1927, který pověřoval úřady na úrovni okresů trestáním (pokutou nebo vězením) takového jednání na veřejně přístupných místech, kterým se rušil nebo ohrožoval veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzovalo veřejné pohoršení.
- Provinění proti národní cti byl výraz převzatý patrně z dekretu prezidenta č. 105/1945 Sb., ze 4. října 1945, o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců. Dekret, jehož provádění spadalo do působnosti celé vlády, měl umožnit potrestání státních zaměstnanců, respektive osob placených z veřejných prostředků, které v době nesvobody porušily věrnost vůči Československé republice, nebo českému nebo slovenskému národu, popřípadě se prohřešily proti národní cti, anebo proti povinnosti národní soudržnosti vůči příslušníkům českého nebo slovenského národa.
Výčet přestupků v odst. 10 směrnic k provedení dekretu č. 138/1945 Sb., jímž ministerstvo vnitra charekterizovalo typická provinění proti národní cti, téměř úplně kopíruje výčet služebních přečinů v §2 odst. 2 zmíněného dekretu č. 105/1945 Sb.
Trestat bylo možné činy spáchané v době zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 21. května 1938 do 31. prosince 1946. Uvedené činy se staly promlčenými půl roku po spáchání, činy spáchané před vyhlášením dekretu (27.11.1945) byly promlčeny půl roku poté (26.5.1946).
Příslušnost věcná, místní aj.
Trestním řízením směrnice pověřily tzv. trestní nalézací komise, což byly komise zvláštního charakteru (zvláštní komise byly zřizovány na základě jiných právních předpisů, než byl prozatímní organizační řád národních výborů, např. volební komise) zřizované u okresních národních výborů (resp. okresních správních komisí v pohraničních oblastech). Úkolem komisí bylo převzít případ zastavený mimořádným lidovým soudem, odložený veřejným žalobcem, uzavřený očistnou komisí nebo oznámený jiným orgánem, posoudit jej z hlediska provinění proti národní cti a následně vydat trestní nález. Komise vycházela z důkazního materiálu, který jim předaly výše zmíněné orgány a instituce, popř. mohla požádat příslušnou stanici SNB o došetření některých okolností. Podmínkou pro vydání platného trestního nálezu byl alespoň jeden výslech obviněného před komisí.
K zahájení trestního řízení byla příslušná komise národního výboru, na jehož území byl skutek spáchán, popřípadě komise, která se jako první dozvěděla o spáchaném skutku. Dekret platil jen pro české země, na Slovensku byla méně závažná provinění pojmuta společně s těmi závažnými do nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR.
Protože trestní nalézací komise si často konkurovaly s očistnými komisemi, které posuzovaly prakticky shodně definované skutky, bylo pozdější úpravou stanoveno, že vynesení rozsudku podle malého dekretu má následovat až po uzavření daného případu očistnou komisí. Pokud bylo sporné, zda se jedná o čin trestný podle malého nebo velkého retribučního dekretu, bylo na veřejném žalobci, aby rozhodl, bude-li případ projednáván trestní nalézací komisí nebo mimořádným lidovým soudem.
Proti rozhodnutí komise ONV bylo možné se odvolat k příslušnému zemskému národnímu výboru (Praha, Brno a expozitura v Ostravě), jehož trestní odvolací komise byla okresním komisím nadřízena i po stránce metodologické.
Tresty
Komise rozhodovala o vině či nevině nadpoloviční většinou hlasů za přítomnosti alespoň nadpoloviční většiny členů. Obviněný byl buď uznán vinným s upuštěním od trestu nebo potrestán, zproštěn obvinění, nebo mohlo být řízení z nějakého jiného důvodu zastaveno (z důvodu úmrtí, odsunu obviněného či nepříslušnosti komise).
Základní tresty
Za prokázané provinění proti národní cti mohl být pachatel podle uvážení komise potrestán pokutou až do výše 1 000 000 Kčs, vězením až do jednoho roku, veřejným pokáráním, nebo kombinací dvou nebo všech tří těchto trestů.
- Trest vězení odsouzený nastupoval u místně příslušného okresního nebo krajského soudu, výkon trestu se však většinou odehrával v nucených pracovních oddílech. Do délky trestu se započítávala doba, kterou odsouzený strávil v zajišťovací vazbě a někdy i doba strávená v internačním táboře (přestože dekrety výslovně zakazovaly započítání doby, kterou Němci strávili v internaci, do trestu na svobodě).
- Pokuta měla být stanovena s ohledem na majetkové poměry odsouzeného, pro případ nedobytnosti měl být stanoven náhradní trest vězení. Celková délka vězení, včetně trestu na svobodě, nesměla překročit jeden rok. Pozdější nařízení zakazovala započítávání zajišťovací vazby do náhradního trestu, protože tímto způsobem měli někteří odsouzení možnost se vyhnout pokutě. Vymáháním pokut byly pověřeny okresní národní výbory.
- Veřejné pokárání byl ve správním právu nový druh trestu, převzatý patrně z nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR. Pokárání se provádělo zveřejněním pravomocného trestního nálezu v obci, kde potrestaný bydlel, popř. i v obci, v níž byl čin spáchán. V některých okresech byly trestní nálezy také uveřejňovány v tisku nebo vyhlašovány rozhlasem, přestože toto opatření nemělo právní podklad. Jsou známy případy kdy byly zveřejňovány tresty v případech dosud pravomocně neukončených, ale také případy, kdy trestní nalézací komise nařídila zveřejnění nálezů v tisku, ale žádné noviny je neotiskly.
Následné tresty
Právoplatné trestní nálezy proti vojenským osobám se oznamovaly příslušnému oblastnímu velitelství k dalšímu kárnému opatření.
Seznamy všech právoplatně odsouzených se zasílaly úřadům práce za účelem zajištění nedobrovolných pracovních sil na naléhavé práce v zemědělství.
Tytéž seznamy odsouzených se zasílaly i Osídlovacímu úřadu a Fondu národní obnovy. Odsouzený pak správně neměl získat příděl ze zkonfiskované půdy. Naopak, odsouzení za provinění proti národní cti mohlo být vzato jako důvod ke konfiskaci části nebo veškerého majetku odsouzence podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ke konfiskaci majetku podle citovaného dekretu ve skutečnosti žádný soudní nebo trestní nález nebylo potřeba, stačilo k tomu rozhodnutí okresního národního výboru. V praxi se však jako důkaz nepřátelské a zrádné činnosti osob jiné než Německé a Maďarské národnosti vyžadoval rozsudek mimořádného lidového soudu; u některých okresních národních výborů postačilo též odsouzení za provinění proti národní cti (alespoň v některých výjimečných případech).
Odsouzeným za provinění proti národní cti a často také těm, proti nimž se teprve vedlo řízení, se zpravidla nevystavovalo osvědčení o národní spolehlivosti. Vydávání osvědčení se řídilo značnou libovůlí u jednotlivých národních výborů, bez něj však nebylo možné se ucházet o některá zaměstnání a v podmínkách přídělového systému bez něj bylo např. téměř nemožné koupit auto.
Zvláštním případem následného trestu byla ztráta volebního práva po dobu jednoho roku nebo tří let (podle výše trestu). Na jeden rok ztratil volební právo i provinilec odsouzený s upuštěním od trestu. Volební právo ztratili vedle odsouzených také ti, proti nimž bylo do 15.3.1946 učiněno trestní oznámení podle některého retribučního dekretu, pokud odvolací volební komise ONV rozhodla, že je odejmutí ve veřejném zájmu. Toto opatření, společně s opatřením o urychleném zahájení trestního řízení před uplynutím promlčecí lhůty, později zavdalo příčinu spekulacím o deseti- až statisících odpůrců komunistů, jimž mělo být "na poslední chvíli" odňato volební právo. Žádný historický výzkum tyto pověsti dosud nepotvrdil, a přestože zneužití malého dekretu ve volbách v roce 1946 zcela vyloučit nelze, případný počet postižených musel být řádově nižší (stovky, maximálně tisíce), tedy příliš málo na ovlivnění výsledků voleb.
Po dobu ztráty volebního práva neměl odsouzený nárok na zaopatření pro oběti války a nacistické perzekuce ani na daňové úlevy, které se na tyto oběti a na účastníky odboje jinak vztahovaly.
Pouhý trest veřejného pokárání nebo i jen výrok o vině s upuštěním od trestu mohl mít pro některé lidi (např. státní úředníky) nedozírné existenční následky. Naproti tomu lidí, kteří nebyli závislí na veřejných zdrojích a neměli velký majetek (na venkově např. domkáři, výměnkáři) se takové rozsudky nijak nedotkly.
Beztrestnost
Odvolání
Vizte též
Další odkazy
- Plné znění dekretu na serveru ministerstva vnitra (PDF)
