Pater familias: Porovnání verzí
(rozsireni) |
|||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''Pater familias''' (lat. otec rodiny) byl v antickém Římě hlavou patriarchální rodiny. Jeho postavení bylo velmi silné: formálně vlastnil veškerý rodinný majetek (ostatní členové rodiny nesměli vlastnit vůbec nic, všechno, co nabývali, nabývali pro otce), měl prakticky neomezenou ''moc otcovskou'' (''patria potestas'') nad dětmi a obdobnou moc (''manus'') nad manželkou, nad rodinnými příslušníky měl dokonce i ''právo nad životem a smrtí'' (''potestatem vitae necisque''), své děti mohl v krajním případě i prodat (''ius vendendi''). | + | '''Pater familias''' (lat. ''otec rodiny''<ref name="familias">Tvar ''familias'' je genitiv, který byl již v době klasické latiny zastaralý.</ref>) byl v antickém Římě hlavou patriarchální rodiny. Jeho postavení bylo velmi silné: formálně vlastnil veškerý rodinný majetek (ostatní členové rodiny nesměli vlastnit vůbec nic, všechno, co nabývali, nabývali pro otce), měl prakticky neomezenou ''moc otcovskou'' (''patria potestas'') nad dětmi a obdobnou moc (''manus'') nad manželkou, nad rodinnými příslušníky měl dokonce i ''právo nad životem a smrtí'' (''potestatem vitae necisque''), své děti mohl v krajním případě i prodat (''ius vendendi''). |
| − | Uvnitř rodiny byl pater familias | + | Uvnitř rodiny byl pater familias jedinou svéprávnou osobou (''[[sui iuris]]''), ostatní členové rodiny (manželka, děti, manželky neemancipovaných synů, vnoučata, pravnoučata) mu byli přísně podřízeni a zcela závislí na jeho právu (byli ''[[alieni iuris]]'', práva cizího-svého otce), jejich postavení z hlediska práva soukromého bylo tak nicotné, že byli dokonce přirovnáváni k otrokům (''servorum loco''). Na druhou stranu však byl pater familias odpovědný za škodu, kterou způsobily osoby jemu podřízené, a z deliktů těchto lidí musel platit pokutu on. V případě, že osoba jemu podřízená spáchala delikt, mohl tuto osobu vydat na přechodnou dobu poškozenému, v jeho rodině pak setrvával (v jakémsi přechodném otroctví: ''mancipiu'') do té doby, dokud škodu neodpracoval. Po tuto dobu však nad danou osobou ztrácel ''patria potestas''. |
| + | |||
| + | Další pravomoce otce rodiny pak byly: právo jmenovat dětem poručníka v poslední vůli, právo dát dětem souhlas k zásnubám a uzavření manželství, právo ustanovit dětem dědice na případ, že by po smrti otce zemřely v nedospělosti. Trojím obrazným prodejem syna ([[mancipace|mancipací]]) či jediným dcery a ostatních [[descendent]]ů docházelo k tzv. emancipaci: zániku moci otcovské. Emancipací docházelo ke [[kapitisdeminuce|kapitisdeminuci]], zrušení agnátských vztahů a zejména k osamostatnění dotýčného: přestává být ''[[alieni iuris]]'' a stává se ''[[sui iuris]]''. | ||
| + | |||
| + | == Poznámky == | ||
| + | <references/> | ||
| − | |||
[[Kategorie:Latinské výrazy]] | [[Kategorie:Latinské výrazy]] | ||
[[Kategorie:Římské právo]] | [[Kategorie:Římské právo]] | ||
Aktuální verse z 29. 7. 2010, 11:52
Pater familias (lat. otec rodiny[1]) byl v antickém Římě hlavou patriarchální rodiny. Jeho postavení bylo velmi silné: formálně vlastnil veškerý rodinný majetek (ostatní členové rodiny nesměli vlastnit vůbec nic, všechno, co nabývali, nabývali pro otce), měl prakticky neomezenou moc otcovskou (patria potestas) nad dětmi a obdobnou moc (manus) nad manželkou, nad rodinnými příslušníky měl dokonce i právo nad životem a smrtí (potestatem vitae necisque), své děti mohl v krajním případě i prodat (ius vendendi).
Uvnitř rodiny byl pater familias jedinou svéprávnou osobou (sui iuris), ostatní členové rodiny (manželka, děti, manželky neemancipovaných synů, vnoučata, pravnoučata) mu byli přísně podřízeni a zcela závislí na jeho právu (byli alieni iuris, práva cizího-svého otce), jejich postavení z hlediska práva soukromého bylo tak nicotné, že byli dokonce přirovnáváni k otrokům (servorum loco). Na druhou stranu však byl pater familias odpovědný za škodu, kterou způsobily osoby jemu podřízené, a z deliktů těchto lidí musel platit pokutu on. V případě, že osoba jemu podřízená spáchala delikt, mohl tuto osobu vydat na přechodnou dobu poškozenému, v jeho rodině pak setrvával (v jakémsi přechodném otroctví: mancipiu) do té doby, dokud škodu neodpracoval. Po tuto dobu však nad danou osobou ztrácel patria potestas.
Další pravomoce otce rodiny pak byly: právo jmenovat dětem poručníka v poslední vůli, právo dát dětem souhlas k zásnubám a uzavření manželství, právo ustanovit dětem dědice na případ, že by po smrti otce zemřely v nedospělosti. Trojím obrazným prodejem syna (mancipací) či jediným dcery a ostatních descendentů docházelo k tzv. emancipaci: zániku moci otcovské. Emancipací docházelo ke kapitisdeminuci, zrušení agnátských vztahů a zejména k osamostatnění dotýčného: přestává být alieni iuris a stává se sui iuris.
Poznámky
- ↑ Tvar familias je genitiv, který byl již v době klasické latiny zastaralý.
