Sui iuris: Porovnání verzí
(rozsireni, prepracovani) |
|||
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''Sui iuris''' znamená latinsky ''svého práva''. | + | '''Sui iuris''' znamená latinsky ''svého práva''. Výrazu odpovídá řecké αυτονόμος - autonomní. |
| − | + | V antickém Římě pojem ''sui iuris'' označoval osobu mající [[právní subjektivita|právní subjektivitu]] v [[soukromé právo|soukromém právu]]. Uvnitř rodiny to vždy byl jen ''[[pater familias]]'' (otec rodiny), ostatní osoby tuto subjektivitu neměly buď žádnou (ženy, děti do 7 let, o otrocích vůbec ani nemluvě) nebo ji měly omezenou (nedospělci mezi 7 a 14 roky, nezletilci do 25 let, osoby dospělé v moci svého otce), např. mohly jen podstupovat jednání nabývací (příjmout dar) - (pro svého otce!), nikoli však pozbývací. Zajímavé je, že tato omezení platila jen v rámci práva soukromého, práva veřejná tímto nijak dotčena nebyla, mohlo se tak (až do císařství) stát, že člověk na veřejnosti velmi mocný a uctívaný (např. zvolený magistrát) byl uvnitř rodiny naprosto bezprávný, nemajetný a plně podřízený moci otce. | |
| + | |||
| + | Sui iuris se syn stal smrtí svého otce či emancipací (propuštěním z moci otcovské), v pozdějších dobách i dosažením vysoké kněžské či úřední hodnosti, výjimečně též úředním výrokem byla-li otci z trestu odňata moc otcovská. Osobou sui iuris nikdy nemohla být žena, jedinou výjimku tvořily ''panny bohyně Vesty'' (vestálky). | ||
| + | |||
| + | == {{Externí odkazy}} == | ||
| + | * [[:en:Vestal Virgin]] (anglicky) | ||
[[Kategorie:Latinské výrazy]] | [[Kategorie:Latinské výrazy]] | ||
| + | [[Kategorie:Římské právo]] | ||
Aktuální verse z 29. 7. 2010, 14:04
Sui iuris znamená latinsky svého práva. Výrazu odpovídá řecké αυτονόμος - autonomní.
V antickém Římě pojem sui iuris označoval osobu mající právní subjektivitu v soukromém právu. Uvnitř rodiny to vždy byl jen pater familias (otec rodiny), ostatní osoby tuto subjektivitu neměly buď žádnou (ženy, děti do 7 let, o otrocích vůbec ani nemluvě) nebo ji měly omezenou (nedospělci mezi 7 a 14 roky, nezletilci do 25 let, osoby dospělé v moci svého otce), např. mohly jen podstupovat jednání nabývací (příjmout dar) - (pro svého otce!), nikoli však pozbývací. Zajímavé je, že tato omezení platila jen v rámci práva soukromého, práva veřejná tímto nijak dotčena nebyla, mohlo se tak (až do císařství) stát, že člověk na veřejnosti velmi mocný a uctívaný (např. zvolený magistrát) byl uvnitř rodiny naprosto bezprávný, nemajetný a plně podřízený moci otce.
Sui iuris se syn stal smrtí svého otce či emancipací (propuštěním z moci otcovské), v pozdějších dobách i dosažením vysoké kněžské či úřední hodnosti, výjimečně též úředním výrokem byla-li otci z trestu odňata moc otcovská. Osobou sui iuris nikdy nemohla být žena, jedinou výjimku tvořily panny bohyně Vesty (vestálky).
Další odkazy
- en:Vestal Virgin (anglicky)
