Přímá použitelnost: Porovnání verzí
(V rozsudku ''Fratelli Variola v. italská finanční správa'' z 10. 10. 1973[https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A61973CJ0034] § 11 uvádí: „[N]ení přípustný žádný postup, který adresátům právního pravidla skrývá) |
(upřesnění podle OKOM) |
||
| Řádka 4: | Řádka 4: | ||
V rozsudku ''Fratelli Variola v. italská finanční správa'' z 10. 10. 1973[https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A61973CJ0034] § 11 uvádí: „[N]ení přípustný žádný postup, který adresátům právního pravidla skrývá jeho komunitární povahu.“ Nicméně v rozsudku ''Kommisse v. Itálie'', sp. zn. C-272/83, ESD tuto zásadu modifikoval, když rozhodl, že z nařízení je možné převzít část ustanovení do národního práva, je-li to nutné.[http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61983J0272:EN:HTML] Jak však vyplývá z § 27 i. f. rozsudku, tato možnost je dána pouze v případě federálního nebo autonomního členění státu pro právní předpisy regionů. | V rozsudku ''Fratelli Variola v. italská finanční správa'' z 10. 10. 1973[https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A61973CJ0034] § 11 uvádí: „[N]ení přípustný žádný postup, který adresátům právního pravidla skrývá jeho komunitární povahu.“ Nicméně v rozsudku ''Kommisse v. Itálie'', sp. zn. C-272/83, ESD tuto zásadu modifikoval, když rozhodl, že z nařízení je možné převzít část ustanovení do národního práva, je-li to nutné.[http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:61983J0272:EN:HTML] Jak však vyplývá z § 27 i. f. rozsudku, tato možnost je dána pouze v případě federálního nebo autonomního členění státu pro právní předpisy regionů. | ||
| + | |||
| + | Podle OKOM: „Platí však, že první, co je nutno z hlediska řádné adaptace právního řádu členského státu na nařízení učinit, spočívá v odstranění norem vnitrostátního práva, které jsou rozporné s nařízením (srov. např. rozsudek 167-73 ''Komise proti Francouzské republice'' nebo rozsudek 40-69 ''Hauptzollamt Hamburg-Oberelbe''). I přes přímou použitelnost nařízení totiž zachování rozporných ustanovení národního práva způsobuje dvojznačný stav věcí tím, že udržuje pro dotčené osoby stav nejistoty co do možností, které mají tyto osoby k dispozici, aby se mohly spoléhat na unijní právo. Aplikační přednost nařízení tedy není možno směšovat s rovinou legislativní, zejména není možno tvrdit, že tato aplikační přednost zbavuje členský stát povinnosti upravit svůj právní řád tak, aby byl s nařízeními nerozporný.“ | ||
== {{Interní odkazy}} == | == {{Interní odkazy}} == | ||
Aktuální verse z 21. 6. 2018, 12:26
Přímá použitelnost nebo bezprostřední aplikovatelnost je doktrína mezinárodního práva veřejného, která stanoví, že mezinárodní smlouva má závaznost uvnitř státu, aniž by stát musel vydávat právní předpis k jejímu provedení.
Typickým příkladem je nařízení EU podle článku 288 al. 2 TFEU[1] (ex čl. 249 al. 2 TEC). V EU přímá použitelnost práva EU vede k přednosti práva EU před národním právem. V opačném případě by totiž přímá použitelnost byla vyloučena (rozsudek C-6/64 Costa v. ENEL). Tato zásada byla upevněna v rozsudku C-106/77 Amministrazione delle Finanze dello Stato v. Simmenthal[2]. Tento rozsudek učinil z národních soudců evropské soudce.
V rozsudku Fratelli Variola v. italská finanční správa z 10. 10. 1973[3] § 11 uvádí: „[N]ení přípustný žádný postup, který adresátům právního pravidla skrývá jeho komunitární povahu.“ Nicméně v rozsudku Kommisse v. Itálie, sp. zn. C-272/83, ESD tuto zásadu modifikoval, když rozhodl, že z nařízení je možné převzít část ustanovení do národního práva, je-li to nutné.[4] Jak však vyplývá z § 27 i. f. rozsudku, tato možnost je dána pouze v případě federálního nebo autonomního členění státu pro právní předpisy regionů.
Podle OKOM: „Platí však, že první, co je nutno z hlediska řádné adaptace právního řádu členského státu na nařízení učinit, spočívá v odstranění norem vnitrostátního práva, které jsou rozporné s nařízením (srov. např. rozsudek 167-73 Komise proti Francouzské republice nebo rozsudek 40-69 Hauptzollamt Hamburg-Oberelbe). I přes přímou použitelnost nařízení totiž zachování rozporných ustanovení národního práva způsobuje dvojznačný stav věcí tím, že udržuje pro dotčené osoby stav nejistoty co do možností, které mají tyto osoby k dispozici, aby se mohly spoléhat na unijní právo. Aplikační přednost nařízení tedy není možno směšovat s rovinou legislativní, zejména není možno tvrdit, že tato aplikační přednost zbavuje členský stát povinnosti upravit svůj právní řád tak, aby byl s nařízeními nerozporný.“
