Nedbalost: Porovnání verzí
d (Formulace) |
d (Link) |
||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
Jak je podrobněji objasněno v článku o [[úmysl]]u, nutnost "prokazování" úmyslu v [[trestní právo|trestním právu]] přináší řadu praktických komplikací a vede k deformované aplikaci práva. | Jak je podrobněji objasněno v článku o [[úmysl]]u, nutnost "prokazování" úmyslu v [[trestní právo|trestním právu]] přináší řadu praktických komplikací a vede k deformované aplikaci práva. | ||
| − | Rozdíl mezi vědomou nedbalostí ("věděl, že může způsobit, ale nepředpokládal to") a nepřímým [[úmysl]]em ("věděl, že může způsobit, a byl s tím srozuměn") je velice subtilní a ani z okolností jednání pachatele trestného činu zpravidla nelze s jistotou usoudit, zda určité jednání bylo ještě nedbalé nebo již úmyslné. To vede | + | Rozdíl mezi vědomou nedbalostí ("věděl, že může způsobit, ale nepředpokládal to") a nepřímým [[úmysl]]em ("věděl, že může způsobit, a byl s tím srozuměn") je velice subtilní a ani z okolností jednání pachatele trestného činu zpravidla nelze s jistotou usoudit, zda určité jednání bylo ještě nedbalé nebo již úmyslné. To vede [[soud]]y k tomu, že v případě násilných [[trestný čin|trestných činů]] úmysl - někdy nedůvodně - presumují (udeří-li pachatel oběť pohrabáčem, předpokládá se úmysl ji usmrtit), kdežto u hospodářských trestných činů se - stejně nedůvodně - presumuje nedbalost (prodej [[akcie|akcií]] nebo [[obchodní podíl|obchodního podílu]] [[obchodní společnost]]i za desetinu nebo desetinásobek skutečné ceny nepostačuje jako důkaz [[podvod|fraudulentního]] jednání, neboť obviněný bude s úspěchem tvrdit, že o této skutečnosti buď nevěděl, nebo v ní neviděl jednání na úkor [[poškozený]]ch). |
{{Viztéž}} | {{Viztéž}} | ||
Verse z 7. 10. 2005, 16:06
Nedbalost vyjadřuje slabší vztah mezi stavem vůle fysické osoby a následkem jejího jednání než úmysl. Nedbalostní jednání je však přesto považováno za zaviněné.
Existují dva stupně nedbalosti, rozlišující se podle toho, zda osoba:
- věděla, že může způsobit určitý následek, avšak bez přiměřeného důvodu předpokládala, že k němu nedojde (vědomá nedbalost); nebo
- nevěděla, že může následek způsobit, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla (nevědomá nedbalost).
V případě nevědomé nedbalosti jde tedy právní pojetí zavinění proti usu běžnému, kde přežívá náboženská zásada "nevědomost hříchu nečiní" (ignorantia excusat peccatum).
Jak je podrobněji objasněno v článku o úmyslu, nutnost "prokazování" úmyslu v trestním právu přináší řadu praktických komplikací a vede k deformované aplikaci práva.
Rozdíl mezi vědomou nedbalostí ("věděl, že může způsobit, ale nepředpokládal to") a nepřímým úmyslem ("věděl, že může způsobit, a byl s tím srozuměn") je velice subtilní a ani z okolností jednání pachatele trestného činu zpravidla nelze s jistotou usoudit, zda určité jednání bylo ještě nedbalé nebo již úmyslné. To vede soudy k tomu, že v případě násilných trestných činů úmysl - někdy nedůvodně - presumují (udeří-li pachatel oběť pohrabáčem, předpokládá se úmysl ji usmrtit), kdežto u hospodářských trestných činů se - stejně nedůvodně - presumuje nedbalost (prodej akcií nebo obchodního podílu obchodní společnosti za desetinu nebo desetinásobek skutečné ceny nepostačuje jako důkaz fraudulentního jednání, neboť obviněný bude s úspěchem tvrdit, že o této skutečnosti buď nevěděl, nebo v ní neviděl jednání na úkor poškozených).
