Dekret č. 138/1945 Sb.: Porovnání verzí

Aktuální verse z 18. 8. 2011, 09:32

Dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti, vydaný 27. října 1945, zvaný též malý retribuční dekret nebo malý dekret, je jedním z tzv. retribučních dekretů, které byly vydány v roce 1945 za účelem přísnějšího potrestání zločinů okupantů, kolaborantů a domácích zrádců a zároveň umožnily retroaktivně postihnout i další činy, které podle dosavadního československého práva trestné nebyly.

Účelem malého dekretu bylo umožnit stíhání a potrestání i méně závažných činů, než jakými se zabývaly mimořádné lidové soudy. Na rozdíl od jiných, známějších retribučních dekretů, malý dekret spadal do oblasti správního práva a jeho ustanovení prováděly národní výbory na úrovni okresů.

Dekret č. 138/1945 Sb. stanovil:

Vznik a vývoj dekretu

Postihem méně závažných provinění, než jaká měla být zahrnuta do působnosti připravovaného dekretu o retribučním soudnictví, se zabývala exilová Státní rada už v době Slovenského národního povstání; tento návrh ještě předpokládal, že stíháním budou pověřeny soudy, ať řádné, či mimořádné.

Potřeba uvedené zákonné normy se znovu dostala do popředí na počátku léta 1945, kdy začaly pracovat mimořádné lidové soudy. Docházelo totiž k tomu, že řadu skutků z období okupace, které byly podle obecného mínění nepřijatelné a které vyšetřovací komise oznamovaly veřejným žalobcům lidových soudů, nebylo možné zařadit podle paragrafů již vydaného dekretu č. 16/1945 Sb. a stíhání pachatelů muselo být zastaveno. Jednalo se především o členství v různých fašistických a nacistických stranách, nejrůznější formy propagace fašismu a nacismu, zneužívání okupačních poměrů k vlastnímu prospěchu, hanobení Spojenců a představitelů První republiky, ale též o tzv. renegátství (ve smyslu přestoupení nebo přihlášení se k německé nebo maďarské národnosti) a dobrovolný častý kontakt s okupanty.

Vláda proto pověřila ministry vnitra a spravedlnosti, aby společně vypracovali novelu dekretu č. 16/1945 Sb. Výsledkem byl návrh nového dekretu o ochranné vazbě a o trestání některých provinění proti státu a národu, který byl ve finální podobě rozdělen na dvě části. První, což byl dekret č. 137/1945 Sb., se zabývala prodloužením zajišťovací vazby na dobu delší, než připouštělo dosavadní čs. zákonodárství. Druhá, což byl dekret č. 138/1945 Sb., umožňovala národním výborům trestat některá provinění proti národní cti.

Dekret č. 138/1945 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení, dne 27. listopadu 1945, kdy byl zveřejněn spolu s prováděcími směrnicemi.

Dekret byl dvakrát novelizován zákonem, jeho prováděcí směrnice byly třikrát doplněny nebo změněny výnosem ministra vnitra. Působnost dekretu skončila 4. května 1947, což byl poslední den, kdy ještě bylo možné zahájit trestní stíhání za provinění proti národní cti. Dosud neuzavřené případy po tomto datu převzaly řádné soudy a soudily je podle ustanovení dekretu.

Účinnost dekretu byla obnovena 25. března 1948, zákonem č. 34/1948 Sb. o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti. Podle zákona převzaly dosud neuzavřené případy opět národní výbory; měly též právo otevřít nové případy a revidovat rozsudky z předchozího období a osvobozující rozsudky řádných soudů. Platnost zákona skončila 31. prosince 1948, většina případů revizního období však byla ukončena vládní amnestií z června 1948.

Předmět stíhání

Podle dekretu č. 138/1945 Sb. bylo možné stíhat (s výjimkou činů stíhatelných soudem) nepřístojné chování, urážející národní cítění českého nebo slovenského lidu, které vzbudilo veřejné pohoršení a bylo spácháno v době zvýšeného ohrožení republiky. Přesnější definice stíhatelných skutků byla na zásah ministerstva spravedlnosti z návrhu odstraněna a měla být v upravené podobě zahrnuta do prováděcích směrnic, jejichž vydáním byl pověřen ministr vnitra.

• Nepřístojné chování byl výraz převzatý ze 3. článku zákona o organizaci politické správy z roku 1927, který pověřoval úřady na úrovni okresů trestáním (pokutou nebo vězením) takového jednání na veřejně přístupných místech, kterým se rušil nebo ohrožoval veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzovalo veřejné pohoršení.

• Veřejné pohoršení byl výraz pocházející z trestního zákona a původně označoval takové jednání, které ohrožovalo náboženské cítění, mravopočestnost nebo stydlivost. K dokonání veřejného pohoršení stačilo pouhé způsobení nebezpečí pro tyto obecně sdílené morální hodnoty, a to nejméně před dvěma dalšími lidmi.

• Provinění proti národní cti byl výraz převzatý patrně z dekretu prezidenta č. 105/1945 Sb., ze 4. října 1945, o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců. Dekret, jehož provádění spadalo do působnosti celé vlády, měl umožnit potrestání státních zaměstnanců, respektive osob placených z veřejných prostředků, které v době nesvobody porušily věrnost vůči Československé republice, nebo českému nebo slovenskému národu, popřípadě se prohřešily proti národní cti, anebo proti povinnosti národní soudržnosti vůči příslušníkům českého nebo slovenského národa.

Výčet přestupků v odst. 10 směrnic k provedení dekretu č. 138/1945 Sb., jímž ministerstvo vnitra charakterizovalo typická provinění proti národní cti, téměř úplně kopíruje výčet služebních přečinů v § 2 odst. 2 zmíněného dekretu č. 105/1945 Sb.

Trestat bylo možné činy spáchané v době zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 21. května 1938 do 31. prosince 1946. Uvedené činy se staly promlčenými půl roku po spáchání, činy spáchané před vyhlášením dekretu (27. 11. 1945) byly promlčeny půl roku po jeho vyhlášní (26. 5. 1946).

Příslušnost věcná, místní aj.

Trestním řízením byly pověřeny tzv. trestní nalézací komise, což byly komise zvláštního charakteru (zvláštní komise byly zřizovány na základě jiných právních předpisů, než byl prozatímní organizační řád národních výborů, např. volební komise) zřizované u okresních národních výborů (resp. u okresních správních komisí v pohraničních oblastech). Každý okresní národní výbor tak podle potřeby zřídil nejčastěji dvě i více trestních komisí nalézacích; ve statutárních městech (např. Praha) mohlo současně pracovat i několik desítek komisí současně.

Úkolem takové komise bylo převzít případ zastavený mimořádným lidovým soudem, odložený veřejným žalobcem, uzavřený očistnou komisí nebo oznámený jiným orgánem, posoudit jej z hlediska provinění proti národní cti a následně vydat trestní nález. Komise vycházela z důkazního materiálu, který jí předaly výše zmíněné orgány a instituce, popř. mohla požádat příslušnou stanici SNB o došetření některých okolností. Podmínkou pro vydání platného trestního nálezu byl alespoň jeden výslech obviněného před komisí.

K zahájení trestního řízení byla příslušná komise okresního národního výboru, na jehož území byl skutek spáchán, popřípadě komise, která se jako první dozvěděla o spáchaném skutku. Dekret platil jen pro české země, na Slovensku byla méně závažná provinění pojmuta společně s těmi závažnými do nařízení Slovenské národní rady ze dne 15. května 1945, č. 33 Sb. n. SNR.

Protože trestní nalézací komise si často konkurovaly s očistnými komisemi, které posuzovaly prakticky shodně definované skutky, bylo pozdější úpravou stanoveno, že vynesení rozsudku podle malého dekretu má následovat až po uzavření daného případu očistnou komisí. Pokud bylo sporné, zda se jedná o čin trestný podle malého nebo velkého retribučního dekretu, bylo na veřejném žalobci, aby rozhodl, bude-li případ projednáván trestní nalézací komisí nebo mimořádným lidovým soudem.

Proti rozhodnutí komise ONV bylo možné se odvolat k příslušnému zemskému národnímu výboru (Praha, Brno a expozitura v Ostravě), jehož trestní odvolací komise byla okresním komisím nadřízena i po stránce metodologické.

Tresty

Komise rozhodovala o vině či nevině nadpoloviční většinou hlasů za přítomnosti alespoň nadpoloviční většiny členů. Obviněný byl buď uznán vinným s upuštěním od trestu nebo potrestán, zproštěn obvinění, nebo mohlo být řízení z nějakého jiného důvodu zastaveno (z důvodu úmrtí, odsunu obviněného či nepříslušnosti komise).

Základní tresty

Za prokázané provinění proti národní cti mohl být pachatel podle uvážení komise potrestán pokutou až do výše 1 000 000 Kčs, vězením až do jednoho roku, veřejným pokáráním, nebo kombinací dvou nebo všech tří těchto trestů.

• Trest vězení odsouzený nastupoval u místně příslušného okresního nebo krajského soudu, výkon trestu se však většinou odehrával v nucených pracovních oddílech. Do délky trestu se započítávala doba, kterou odsouzený strávil v zajišťovací vazbě a někdy i doba strávená v internačním táboře (přestože dekrety výslovně zakazovaly započítání doby, kterou Němci strávili v internaci, do trestu na svobodě).

• Pokuta měla být stanovena s ohledem na majetkové poměry odsouzeného, pro případ nedobytnosti měl být stanoven náhradní trest vězení. Celková délka vězení, včetně trestu na svobodě, nesměla překročit jeden rok. Pozdější nařízení zakazovala započítávání zajišťovací vazby do náhradního trestu, protože tímto způsobem měli někteří odsouzení možnost se vyhnout pokutě. Vymáháním pokut byly pověřeny okresní národní výbory.

• Veřejné pokárání byl ve správním právu nový druh trestu, převzatý patrně z nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945 Sb. n. SNR. Pokárání se provádělo zveřejněním pravomocného trestního nálezu v obci, kde potrestaný bydlel, popř. i v obci, v níž byl čin spáchán. V některých okresech byly trestní nálezy také uveřejňovány v tisku nebo vyhlašovány rozhlasem, přestože toto opatření nemělo právní podklad. Jsou známy případy, kdy byly zveřejňovány tresty v případech dosud pravomocně neukončených, ale také případy, kdy trestní nalézací komise nařídila zveřejnění nálezů v tisku, ale žádné noviny je neotiskly.

Následné tresty

Vedle výše uvedených trestů, které byly dány zákonem, mohl být odsouzenec vystaven ještě dalším formám postihu. Některé vyplývaly z podstaty provinění (např. služební postih státních zaměstnanců), jiné se staly předmětem kontroverzí v odborném právnickém tisku (např. konfiskace):

Právoplatné trestní nálezy proti vojenským osobám se oznamovaly příslušnému oblastnímu velitelství k dalšímu kárnému opatření. Též jiným úřadům mělo být zasláno vyrozumnění o výsledku tr. řízení proti zaměstnanci.

Seznamy všech právoplatně odsouzených se zasílaly úřadům práce za účelem zajištění nedobrovolných pracovních sil na naléhavé práce v zemědělství.

Tytéž seznamy odsouzených se zasílaly i Osídlovacímu úřadu a Fondu národní obnovy. Odsouzený pak správně neměl získat příděl ze zkonfiskované půdy. Naopak, odsouzení za provinění proti národní cti mohlo být vzato jako důvod ke konfiskaci části nebo veškerého majetku odsouzence podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ke konfiskaci majetku podle citovaného dekretu ve skutečnosti žádný soudní nebo trestní nález nebylo potřeba, stačilo k tomu rozhodnutí okresního národního výboru. V praxi se však jako důkaz nepřátelské a zrádné činnosti osob jiné než Německé a Maďarské národnosti vyžadoval rozsudek mimořádného lidového soudu; u některých okresních národních výborů postačilo též odsouzení za provinění proti národní cti (alespoň v některých výjimečných případech).

Odsouzeným za provinění proti národní cti a často také těm, proti nimž se teprve vedlo řízení, se zpravidla nevystavovalo osvědčení o národní spolehlivosti. Vydávání osvědčení se řídilo značnou libovůlí u jednotlivých národních výborů, bez něj však nebylo možné se ucházet o některá zaměstnání a v podmínkách přídělového systému bez něj bylo např. téměř nemožné koupit auto.

Zvláštním případem následného trestu byla ztráta volebního práva po dobu jednoho roku nebo tří let (podle výše trestu). Na jeden rok ztratil volební právo i provinilec odsouzený s upuštěním od trestu. Volební právo ztratili vedle odsouzených také ti, proti nimž bylo do 15.3.1946 učiněno trestní oznámení podle některého retribučního dekretu, pokud odvolací volební komise ONV rozhodla, že je odejmutí ve veřejném zájmu. Toto opatření, společně s opatřením o urychleném zahájení trestního řízení před uplynutím promlčecí lhůty, později zavdalo příčinu spekulacím o deseti- až statisících odpůrců komunistů, jimž mělo být "na poslední chvíli" odňato volební právo. Žádný historický výzkum tyto pověsti dosud nepotvrdil, a přestože zneužití malého dekretu ve volbách v roce 1946 zcela vyloučit nelze, případný počet postižených musel být řádově nižší (stovky, maximálně tisíce), tedy příliš malý na ovlivnění výsledků voleb.

Po dobu ztráty volebního práva neměl odsouzený nárok na zaopatření pro oběti války a nacistické perzekuce ani na daňové úlevy, které se na tyto oběti a na účastníky odboje jinak vztahovaly.

Pouhý trest veřejného pokárání nebo i jen výrok o vině s upuštěním od trestu mohl mít pro některé lidi (např. státní úředníky) nedozírné existenční následky. Naproti tomu lidí, kteří nebyli závislí na veřejných zdrojích a neměli velký majetek (např. dělníci, na venkově domkáři či výměnkáři) se takové rozsudky nijak nedotkly.

Beztrestnost

Za provinění proti národní cti neměl být potrestán nikdo, kdo v době spáchání činu nebyl trestně zodpovědný (nedovršil 14 let) nebo příčetný (počítaje v to opilost), čin spáchal pod nátlakem nebo v úmyslu prospět národu nebo jinému obecnému zájmu (bylo nutno prokázat) a současně činem způsobená škoda nepřevyšovala neúměrně zamýšlený prospěch. Za některé činy mohl být potrestán pouze československý občan a za některé pouze československý občan slovanské národnosti. U některých činů bylo podmínkou trestnosti způsobení veřejného pohoršení.

Ne vždy a ne všechny trestní komise nalézací tato omezení respektovaly.

Opravné prostředky

Proti trestnímu nálezu komise se bylo možné prostřednictvím okresního národního výboru odvolat k nadřízenému zemskému národnímu výboru, kde o odvolání rozhodovala trestní odvolací komise. Odvolací řízení trvalo měsíce, někdy i roky (až do 50. let). Pokud měl odsouzený za to, že v průběhu jeho řízení došlo k závažnému porušení zákona a odvolací komise nezjednala nápravu, mohl se odvolat ještě k nejvyššímu správnímu soudu. K tomu však docházelo jen výjimečně.

Mimořádným opravným prostředkem bylo požádat o odpuštění nebo zmírnění trestu cestou milosti. Bez ohledu na to, kdo byl adresátem žádosti o milost, rozhodoval o ní zemský národní výbor po konzultaci s okresním národním výborem a někdy i ministerstvem vnitra. U příležitosti zvolení nového prezidenta pak vláda 18. 6. 1948 vyhlásila amnestii na správní přestupky, která se vztahovala i na provinění proti národní cti, pokud uložený trest neobsahoval pokutu vyšší než 100 000 Kčs; v některých případech byl trest za tímto účelem snížen. Amnestií se nepromíjely následné tresty ani následky již vykonaného trestu a nevztahovala se na Němce.

Výsledky retribuce podle malého dekretu

Souhrnné výsledky stíhání provinění proti národní cti nebyly, narozdíl od výsledků činnosti mimořádných lidových soudů, v roce 1947 ani později publikovány. Podle interní zprávy ministerstva vnitra ze srpna 1947 projednaly trestní nalézací komise dohromady 179 896 případů. Z nich 88 845 případů z nějakého důvody odložily nebo obviněné v těchto případech osvobodily, ve 46 422 případech obviněné odsoudily k trestům různé výše a 44 629 nedořešených případů předaly po květnu 1947 okresním soudům. Nutno však upozornit, že v případě malého dekretu měl odsouzený možnost se odvolat a odhadem přes 50% odsouzených tak skutečně učinilo. Mnohé trestní nálezy tak v roce 1947 ještě nebyly pravomocné a skutečný výsledek "malé retribuce" ještě nebylo možné předjímat, neboť některá odvolací řízení se protáhla až do počátku 50. let.

V průběhu obnovené retribuce po únoru 1948 pak správní, soudní a zejména politické orgány sledovaly jiné cíle, než přísné byť i spravedlivé potrestání kolaborace. Po vyhlášení amnestie v červnu 1948 dostaly národní výbory pokyn, aby k revizi provinění proti národní cti přistoupily jen v těch případech, kdy se předpokládal trest nad limitem stanoveným pro amnestii, nebo v případech politicky vhodných, kde byla žádoucí samotná publicita obnoveného řízení, bez ohledu na výsledek. Ovšem i v případech odsouzených docházelo během odvolacího řízení ke snížení trestu tak, aby bylo možné aplikovat dobrodiní amnestie. Ačkoliv tedy ani výsledky revize roku 1948 nebyly publikovány (a nejsou dodnes známy), lze předpokládat, že počet obnovených řízení, uložených a vykonaných trestů byl řádově nižší, než iniciátoři revize předpokládali.

Vizte též

• Benešovy dekrety
• retribuce
• velký retribuční dekret
• trestní řízení

Další odkazy

• Původní znění dekretu (před novelizací) na serveru ministerstva vnitra (PDF)
• První novela dekretu (zák. č. 123/1946 Sb.) na serveru ministerstva vnitra (PDF)
• Druhá novela dekretu (zák. č. 246/1946 Sb.) na serveru ministerstva vnitra (PDF)

Odborná literatura

Dobová (1945-1948)

• Fusek, J.: Provinění proti národní cti. Praha 1946.
• Hoffmann, J.: Očista veřejného života. Nové zákony a nařízení ČSR, č. 9-10/1945, s. 828.
• Hoffmann, J.: Očista veřejného života. Nové zákony a nařízení ČSR, č. 7-8/1946, s. 764.
• Hoffmann, J.: Očista veřejného života. Nové zákony a nařízení ČSR, č. 12a/1946, s. 1526.
• Jizba, J.: Trestní normy správní po revoluci. Věstník Ministerstva vnitra ČSR, č. 6/1948, s. 117.
• Morávek, J.: Dekret o národní cti. Národní výbory. 2/1946, s. 2.
• Plzák, J.: Malý retribuční dekret (dekret pres. rep. č.138/1945 Sb.) ve světle judikatury nejvyššího správního soudu. Právní Prakse. Ročník XI/1947, s. 113.
• Pošvář, J.: Nástin správního práva trestního II. O administrativních trestech a správním trestním řízení. Studijní vydání. Brno 1946.
• Stach, J.: Provinění proti národní cti a jejich trestání podle dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, č.138 Sb. Brno 1946.

Novodobá (2000+)

• Borák, M. (ed.): Poválečná justice a národní podoby antisemitismu: postih provinění vůči Židům před soudy a komisemi ONV v českých zemích v letech 1945–1948 a v některých zemích střední Evropy. Praha – Opava 2002.
• Borák, M. (ed.): Retribuce v ČSR a národní podoby antisemitismu: židovská problematika a antisemitismus ve spisech mimořádných lidových soudů a trestních komisí ONV v letech 1945-1948. Praha – Opava 2002.
• Frommer, B.: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.
• Chrobáková-Lněničková, A.: Mohli se odsouzení kolaboranti bránit? Odvolání a komunistický pokus o jeho zrušení v řízení podle malého retribučního dekretu v roce 1946. Tvar 9/2004, s. 18.
• Jech, K. – Kaplan, K. (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Dokumenty. Druhé vydání. Brno 2002.
• Kuklík, J.: Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Praha 2002.
• Malý, K. – Soukup, L. (eds.): Vývoj práva v Československu v letech 1945–1989. Sborník příspěvků. Praha 2004.