Citační zákony: Porovnání verzí
(nový článek) |
(pravopis) |
||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
Ve snaze zjednat pořádek proto v průběhu 4. a 5. století císaři opakovaně zasáhli do tohoto vývoje a vydali platná nařízení (''interpretační pravidla''), jak používat klasiky a dle nich citovat a vykládat zákony. Hovoříme o tzv. "'''citačních zákonech'''". | Ve snaze zjednat pořádek proto v průběhu 4. a 5. století císaři opakovaně zasáhli do tohoto vývoje a vydali platná nařízení (''interpretační pravidla''), jak používat klasiky a dle nich citovat a vykládat zákony. Hovoříme o tzv. "'''citačních zákonech'''". | ||
| − | První podobnou úpravu vydal roku 321 [[Konstantin Veliký]]. Zakázal používat jakýsi spisek "Notae", který vykládal [[Aemilius Papinianus|Papiniána]], a přikázal při soudech používat jen Papiniánův originál. O rok později | + | První podobnou úpravu vydal roku 321 [[Konstantin Veliký]]. Zakázal používat jakýsi spisek "Notae", který vykládal [[Aemilius Papinianus|Papiniána]], a přikázal při soudech používat jen Papiniánův originál. O rok později byla potvrzena díla [[Julius Paulus Prudentissimus|Paulova]]. |
| − | Hlavní a nejrozsáhlejší citační zákon byl však vydán roku 426 východořímským císařem [[Theodosius II.|Theodosiem II.]] a západořímským [[Valentian III.|Valentianem III.]] Bylo v něm definitivně stanoveno, že u soudů mají platnost pouze spisy [[Aemilius Papinianus| | + | Hlavní a nejrozsáhlejší citační zákon byl však vydán roku 426 východořímským císařem [[Theodosius II.|Theodosiem II.]] a západořímským [[Valentian III.|Valentianem III.]] Bylo v něm definitivně stanoveno, že u soudů mají platnost pouze spisy [[Aemilius Papinianus|Papinianovy]], [[Domitius Ulpianus|Ulpiánovy]], [[Julius Paulus Prudentissimus|Paulovy]], [[Herennius Modestinus|Modestinovy]] a [[Gaius|Gaiovy]]. Při neshodě názorů u těchto autorů rozhodovala většina, při jejich shodnosti platilo stanovisko Papiniana a mlčel-li k dané kauze Papinian, mohl soudce rozhodnout dle sebe. |
[[Kategorie:Římské právo]] | [[Kategorie:Římské právo]] | ||
Aktuální verse z 11. 1. 2010, 12:17
Přibližně od poloviny 3. stol. n. l. již římská jurisprudence zřetelně upadala a fakticky přestávala existovat. V praxi proto byla ve sporných případech používána díla starších právníků z doby klasické, ta však již mnohdy nebyla aktuální či jim pramálokdo rozuměl. Vznikala proto nejrůznější literatura, v nichž tato díla byla různě vysvětlována, aktualizována, modernizována, mnohdy však spíše kontraproduktivním způsobem, který jen působil další zmatek.
Ve snaze zjednat pořádek proto v průběhu 4. a 5. století císaři opakovaně zasáhli do tohoto vývoje a vydali platná nařízení (interpretační pravidla), jak používat klasiky a dle nich citovat a vykládat zákony. Hovoříme o tzv. "citačních zákonech".
První podobnou úpravu vydal roku 321 Konstantin Veliký. Zakázal používat jakýsi spisek "Notae", který vykládal Papiniána, a přikázal při soudech používat jen Papiniánův originál. O rok později byla potvrzena díla Paulova.
Hlavní a nejrozsáhlejší citační zákon byl však vydán roku 426 východořímským císařem Theodosiem II. a západořímským Valentianem III. Bylo v něm definitivně stanoveno, že u soudů mají platnost pouze spisy Papinianovy, Ulpiánovy, Paulovy, Modestinovy a Gaiovy. Při neshodě názorů u těchto autorů rozhodovala většina, při jejich shodnosti platilo stanovisko Papiniana a mlčel-li k dané kauze Papinian, mohl soudce rozhodnout dle sebe.
