Totalita: Porovnání verzí
(Doplněno) |
d (Formulace) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
'''Totalita''', stav totalitní [[diktatura|diktatury]], se z hlediska definice vymyká oboru práva: je to režim, v němž jsou všechny sféry života společnosti ovládány vládnoucí [[politická strana|politickou stranou]], [[náboženská sekta|náboženskou sektou]] nebo jiným hegemonem. | '''Totalita''', stav totalitní [[diktatura|diktatury]], se z hlediska definice vymyká oboru práva: je to režim, v němž jsou všechny sféry života společnosti ovládány vládnoucí [[politická strana|politickou stranou]], [[náboženská sekta|náboženskou sektou]] nebo jiným hegemonem. | ||
| − | V totalitě panuje [[materiální]] [[anomie]]: ačkoli existují, platí a dodržují se [[zákon]]y, vládne tu faktický stav bezpráví, [[občan]]é jsou vůči [[stát]]u v podřadném postavení a pravidelně bývají rozdělováni do různých skupin s odlišným přídělem práv, nejčastěji podle ethnického nebo třídního původu, politické příslušnosti, náboženského vyznání apod. Výsledek sporů mezi občany různých skupin je vesměs předurčeny ve prospěch výše postavené [[strana (sporu)|strany]], | + | V totalitě panuje [[materiální]] [[anomie]]: ačkoli existují, platí a dodržují se [[zákon]]y, vládne tu faktický stav bezpráví, [[občan]]é jsou vůči [[stát]]u v podřadném postavení a pravidelně bývají rozdělováni do různých skupin s odlišným přídělem práv, nejčastěji podle ethnického nebo třídního původu, politické příslušnosti, náboženského vyznání apod. Výsledek sporů mezi občany různých skupin je vesměs předurčeny ve prospěch výše postavené [[strana (sporu)|strany]], běžná je následná – právní i mimoprávní – [[represe]] vůči tomu, kdo se odvážil výše postaveného žalovat. |
Totalitní diktatura není slučitelná s [[právní stát|právním státem]] – je to pojmově vždy [[policejní stát|stát policejní]]. V totalitě není možné, aby se občan domohl svých práv vůči státu. [[Správni soudnictví]] buď neexistuje vůbec, nebo se omezuje na přezkum administrativních pochybení [[úřad]]ů, např. ve věcech [[důchod]]ového zabezpečení. | Totalitní diktatura není slučitelná s [[právní stát|právním státem]] – je to pojmově vždy [[policejní stát|stát policejní]]. V totalitě není možné, aby se občan domohl svých práv vůči státu. [[Správni soudnictví]] buď neexistuje vůbec, nebo se omezuje na přezkum administrativních pochybení [[úřad]]ů, např. ve věcech [[důchod]]ového zabezpečení. | ||
Verse z 12. 10. 2006, 19:48
Totalita, stav totalitní diktatury, se z hlediska definice vymyká oboru práva: je to režim, v němž jsou všechny sféry života společnosti ovládány vládnoucí politickou stranou, náboženskou sektou nebo jiným hegemonem.
V totalitě panuje materiální anomie: ačkoli existují, platí a dodržují se zákony, vládne tu faktický stav bezpráví, občané jsou vůči státu v podřadném postavení a pravidelně bývají rozdělováni do různých skupin s odlišným přídělem práv, nejčastěji podle ethnického nebo třídního původu, politické příslušnosti, náboženského vyznání apod. Výsledek sporů mezi občany různých skupin je vesměs předurčeny ve prospěch výše postavené strany, běžná je následná – právní i mimoprávní – represe vůči tomu, kdo se odvážil výše postaveného žalovat.
Totalitní diktatura není slučitelná s právním státem – je to pojmově vždy stát policejní. V totalitě není možné, aby se občan domohl svých práv vůči státu. Správni soudnictví buď neexistuje vůbec, nebo se omezuje na přezkum administrativních pochybení úřadů, např. ve věcech důchodového zabezpečení.
Ideologie, která totalitní společnost ovládá, zdůrazňuje povinnost občana podřídit se zájmu celku a státnímu zájmu: totalita představuje kolektivismus v jeho nejvypajtější formě. Nejdůležitějším pramenem práva tu bývá iracionálně pojatý inspirační zdroj, např. duch německého lidu (Volksgeist) v případě nacismu nebo neomylný třídní instinkt dělnické třídy v případě komunismu. Je-li platné právo s tímto ideologickým zdrojem v rozporu, musí mu ustoupit.
Soukromé právo ustupuje do pozadí a je nahrazováno pervasivním právem veřejným. Tuto zásadu vyjádřuje čl. V až VIII preambule komunistického občanského zákoníku:
Čl.V Z občanskoprávních vztahů vznikají nejen vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky, ale vyplývají z nich pro ně i práva a povinnosti ke společnosti.
Čl.VI Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů musí být v souladu s pravidly socialistického soužití.
Čl.VII Nikdo nesmí zneužívat svých práv proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů a nikdo se nesmí na úkor společnosti nebo spoluobčanů obohacovat.
Čl.VIII Ustanovení občanského zákoníku je třeba uplatňovat a vykládat ve smyslu těchto zásad.
- Viktor Knapp: Problém nacistické právní filosofie. Praha 1947; reprint 2002, ISBN 80-86473-21-X
