Gaius: Porovnání verzí

Verse z 13. 1. 2010, 12:14

Gaius, někdy též Caius (působil patrně mezi léty 130 a 180), byl římský právní teoretik a učitel práva.

O jeho životě se ví velmi málo, dokonce neznáme ani jeho plné jméno. Je pravděpodobné, že žil v provincii, protože se o něm nezmiňují jeho současníci.

Dílo

Jeho díla vznikala v době největšho rozkvětu a územního rozmachu Římské říše, v tzv. klasickém období, patrně mezi roky 130 a 180.

Jako autor nebyl Gaius nijak značně původní či originální, jeho styl však byl přehledný a snadno přístupný. V praxi proto byly jeho spisy velmi populární. V době poklasické jeho oblíbenost ještě stoupala. V 6. století již byl považován za autoritu prvního řádu, dokonce byl familiárně označován "noster Gaius", náš Gaius. Citační zákon císařů Theodosia II. a Valentiniana III. z roku 426 jej řadí vedle Papiniana, Ulpiana, Modestiana a Iulia Paula jako autoritu, na jejíž názor má soudce při svém rozhodování brát zřetel.

Napsal patrně řadu právnických učebnic, komentářů a výkladů k zákonům, včetně Zákona dvanácti desek, které se zčásti zachovaly v citátech jiných autorů a v Digestech Justiniánova Corpus iuris civilis (532). V plném znění se zachovala pouze

• Učebnice práva ve čtyřech knihách (Institutionum comentarii) pro začátečníky, z níž pak také v 6. století čerpala justiniánská kodifikace práva. Původní text, který se brzy potom ztratil, byl v r. 1816 nalezen ve Veroně jako palimpsest přepsaný pozdějším textem, a je tak jediným dílem římské klasické jurisprudence, který se dochoval v původní podobě. Učebnice je rozdělena podle klasického schématu, které možná Gaius už převzal, používá se však užívá dodnes:

1. kniha jedná o osobách a jejich právním statutu,
2. kniha o věcech a nabývání práv k nim včetně testamentů,
3. kniha jedná o netestamentárním dědictví a o povinnostech,
4. kniha o procesním právu a procedurách.