Iura quaesita: Porovnání verzí
d (Robot: Automated text replacement (- - + – )) |
(nebere v úvahu pobělohorské konfiskace) |
||
| Řádka 4: | Řádka 4: | ||
== Ochrana nabytých práv v české historii == | == Ochrana nabytých práv v české historii == | ||
| − | + | These, že na [[území]] [[Česká republika|České republiky]] byla poskytována konsistentní ochrana nabytým právům do r. 1918, od té doby přibližně každých 20 let dochází k více či méně rozsáhlým majetkovým přesunům, při nichž není zásada ochrany nabytých práv respektována, je sporná, neboť nebere v úvahu pobělohorské [[konfiskace]]. | |
Největší zásah do nabytých práv představuje nástup [[:cs:komunismus|komunistické]] moci, kdy zejména v době tzv. "[[právnická dvouletka|právnické dvouletky]]" v letech 1948–1950 pozbyla ochrany téměř všechna [[soukromé právo|soukromá]] i [[veřejné právo|veřejná]] práva [[Československo|československých]] [[občan]]ů. | Největší zásah do nabytých práv představuje nástup [[:cs:komunismus|komunistické]] moci, kdy zejména v době tzv. "[[právnická dvouletka|právnické dvouletky]]" v letech 1948–1950 pozbyla ochrany téměř všechna [[soukromé právo|soukromá]] i [[veřejné právo|veřejná]] práva [[Československo|československých]] [[občan]]ů. | ||
Verse z 7. 10. 2006, 15:54
Iura quaesita (lat. nabytá práva) je označení, které se v právní theorii používá pro subjektivní práva nabytá v dobré víře – bona fide. Tato práva by měla být v zájmu právní jistoty a naplnění legitimního očekávání svých držitelů chráněna stejně jako práva nově vzniklá.
Princip ochrany nabytých práv, jenž souvisí rovněž se zásadou quieta non movere, je pokládán za jeden z pilířů právního státu: stát, který dostatečně nechrání v dobré víře nabytá práva, nemůže být považován za právní stát.
Ochrana nabytých práv v české historii
These, že na území České republiky byla poskytována konsistentní ochrana nabytým právům do r. 1918, od té doby přibližně každých 20 let dochází k více či méně rozsáhlým majetkovým přesunům, při nichž není zásada ochrany nabytých práv respektována, je sporná, neboť nebere v úvahu pobělohorské konfiskace.
Největší zásah do nabytých práv představuje nástup komunistické moci, kdy zejména v době tzv. "právnické dvouletky" v letech 1948–1950 pozbyla ochrany téměř všechna soukromá i veřejná práva československých občanů.
K rozsáhlému porušování principu ochrany nabytých práv došlo po r. 1918, kdy německé a maďarské obyvatelstvo na území Československa pozbylo své dosavadní rovnoprávnosti a stalo se národnostní menšinou.
Opačný přístup byl naopak zvolen po r. 1989, kdy byla bývalým nositelům moci zachována jejich nabytá práva v rozsahu, který je, jak namítají kritici, v příkrém nesouladu s nedemokratickou povahou komunistického režimu: fysické osoby, vesměs prominenti režimu, jimž byl administrativně přidělen nebo za symbolickou cenu prodán majetek bývalých emigrantů, si jej mohou ponechat, neboť se presumuje jejich dobrá víra při jeho nabytí, absolventi komunistických vysokých škol si mohli ponechat a smějí užívat všechny své akademické tituly apod.
