Ratihabice
Ratihabice (lat. ratihabitio, z ratus = pevný + habere = mít) je dodatečné potvrzení platnosti určitého úkonu nebo právního předpisu. Na rozdíl od ratifikace, která úkon platným teprve činí (ratifacere – učinit platným), ratihabicí se vyslovuje platnost úkonu od počátku (ratihabere – mít za platný). Samotný proces ratihabice se od ratifikace nijak neliší.
V občanském právu se užívá ratihabice v případech, kdy byl právní úkon učiněn neoprávněně, bez potřebného zmocnění, avšak tato vada se zhojí dodatečně uděleným oprávněním. V některých zvláštních případech, např. jedná-li zmocněnec za zmocnitele nad rámec plné moci a zmocnitel se o tom dozví, aniž by platnost jeho úkonu explicite neodkladně popřel, se ratihabice presumuje – jde o nevyvratitelnou právní domněnku. Obecně však ratihabici předpokládat nelze a za neratihabované úkony nese odpovědnost ten, kdo je bez patřičné plné moci učinil. Synonymně se v tomto smyslu užívá pojmu konvalidace.
V legislativě je nutné ratihabovat mimořádná opatření, která byla učiněna za zvláštních okolností, např. zákonná opatření vydaná Senátem v době rozpuštění Poslanecké sněmovny; jakmile tyto mimořádné okolnosti pominou a překážka, jíž byly vynuceny, odpadne, musí být opatření ratihabováno, jinak pozbývá platnosti.
Tzv. Benešovy dekrety, vydávané v období neexistence voleného zákonodárného orgánu v letech 1941-1945 presidentem Edvardem Benešem, byly v březnu 1946 ratihabovány ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. Národního shromáždění. Tato ratihabice byla a dosud je některými právníky a historiky považována za oficiální počátek nového, poválečného právního řádu, který v zásadě přetrvává dodnes.
