Svoboda shromažďování
Svoboda shromažďování je politické právo, jehož obsahem je možnost pokojně vystupovat na veřejných prostranstvích a sdělovat tam své názory – demonstrovat či manifestovat. V ČR je podrobnější úprava v zákoně č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím.
Za kommunismu byla fysickým osobám extralegálně shromažďovací svoboda upírána; de facto ji měly pouze právnické osoby, jako SSM apod. Byla regulována zákonem č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, vyhláškou ministra vnitra č. 320/1951 Ú. l., o dobrovolných organizacích a shromážděních, §§ 1 a 3 zákona č. 126/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku (pendrekový zákon) a § 40 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti: "Služební zákrok směřující k rozpuštění veřejného shromáždění, manifestace nebo průvodu provádí útvar Sboru národní bezpečnosti na základě rozhodnutí příslušného národního výboru. Bez tohoto rozhodnutí může služební zákrok provést, pokud účastníci veřejného shromáždění, manifestace nebo průvodu páchají trestný čin, přečin nebo přestupek; o služebním zákroku vyrozumí neprodleně příslušný národní výbor." I za kommunismu se shromáždění toliko ohlašovalo týden dopředu (§ 10 vyhlášky); v praxi se to však podobalo povolovacímu řízení. Průvody na veřejných silnicích byly považovány za zvláštní užívání; k němu bylo třeba povolení. Mluvčí Charty 77 oznámili veřejné shromáždění ke Dni lidských práv 10. prosince 1987 na Staroměstském náměstí. Odbor vnitřních věcí ONV v Praze 1 toto shromáždění zakázal s tím, že fysické osoby nejsou s to zajistit pořádkovou službu.
Kommunistická praxe je do značné míry stále vzorem pro dnešní praxi správních úřadů. Zatímco za Rakouska stačilo k oznámení shromáždění 3 dny (§ 2), přičemž spolku stačilo 24 hodin (§ 15), za kommunismu to byl týden (§ 10 vyhlášky), dnes je to 5 dní (§ 5 odst. 1) a podle neschváleného vládního návrhu z roku 2001 to mělo být 7 pracovních dní (§ 4 odst. 2). V rámci potlačování politických práv po 9/11 (v ČR po zasedání MMF v Praze) je shromažďovací svoboda stále více omezována, na základě pojetí, že arbitrárně vymezení "neonacisté", zejména Národní odpor, nemají právo se shromažďovat. Politická elita je stále více pod vlivem antiliberálních a antidemokratických aktivistů proti shromažďovací svobodě,[1] především ze Strany zelených, v přímém rozporu s praxí v USA (např. Collin v. Smith, 578 F. 2d 1197 (7th Cir.)). Jak napsal Jan Čulík: "Podstatou demokracie je i víra v to, že občané v demokratické společnosti jsou schopni porozumět racionální veřejné diskusi a že jejich většina, která rozhoduje, nepodlehne žádné zhoubné ideologii, bude-li jim ve veřejné diskusi přesvědčivě vysvětleno, že je ta ideologie zhoubná."
Prameny a literatura
- zákon č. 135/1867 ř. z., o právě shromažďovacím
- Terminiello v. City of Chicago, 337 U. S. 1 (1949)
- německý zákon Gesetz über Versammlungen und Aufzüge (Versammlungsgesetz)
- rakouský zákon č. 98/1953 BGBl., Versammlungsgesetz
- Collin v. Smith, 578 F. 2d 1197 (7th Cir.)
- Fareed Zakaria: Future of Freedom
- sněmovní tisk č. III/1163, vládní návrh shromažďovacího zákona
Vizte též
Další odkazy
- texty odpůrců shromažďovací svobody
- Ondřej Slačálek: Nacismus a právo na názor
- texty obhájců shromažďovací svobody
- Robert Cholenský: Historický základ shromažďovacího práva v naší zemi aneb Kam se dívat nejprve, abychom nešli zpátky
- Tomáš Pecina: Nový shromažďovací zákon: Předběžná zpráva o mezinárodní ostudě
- Stanislav Křeček: Zákon o shromažďování: Lze se jen divit
- Jan Čulík: Češi pořád chtějí někoho zakazovat
