Retribuce
Retribuce (z lat. re- + tribuere = oplatit; často se užívá i jako plurál tantum) znamená odplata. Retribuce je součástí a jednou z funkcí každého trestu, tohoto termínu se však užívá zejména v případech, kdy je odplata vykonávána masově, na velké skupině osob, zpravidla plošně a bez přesného rozlišení individuálního zavinění, na podkladě presumované kolektivní viny. Retribuce v užším slova smyslu je vykonávána po skončení války na poraženém nepříteli a jeho pomocnících – kolaborantech.
Retribuční soudnictví, často v reakci na předchozí bezpráví, vybočuje z mezí právního státu a stává se nástrojem msty, nikoli hledáním práva. Právo zde slouží pouze jako legitimace jinak protiprávního jednání.
Na území České republiky proběhlo ve 20. století několik retribučních vln:
- Po 1. světové válce se staly předmětem odplaty sepratistické snahy sudetoněmeckého obyvatelstva, které se nikdy nesmířilo se vznikem Československa. Tyto retribuce však byly velmi omezené a měly formu spíše postupného znevýhodňování proti slovanským obyvatelům: např. v rámci reformy státní správy byli přinuceni k odchodu úředníci, kteří neovládali český nebo slovenský (v té době tzv. československý) jazyk. Během 30. let 20. století, kdy se česko-německé vztahy vyhrotily, měla forma útlaku především ekonomickou podobu, jež dostala výraz např. v zákoně o obraně státu.
- Během 2. světové války se předmětem pomsty nacistů stali příslušníci domácího odboje. Vypálení Lidic v r. 1942 za tzv. heydrichiády jako kolektivní pomsta za atentát na Reinharda Heydricha je příkladem fungování retribučních principů v praxi.
- Po válce se stali obětí retribuce jednak autochtonní Němci a Maďaři, jednak tzv. kolaboranti, což byly jak osoby, které skutečně působily ve spojení s německými úřady proti českým zájmům, tak i ti, kteří se stali nepohodlnými nastupující nové totalitě. Retribuce na základě tzv. Benešových dekretů postihly desetitisíce lidí, z nichž jen část bylo možno označit za skutečné viníky okupace. V užším smyslu se o retribucích hovoří jen v souvislosti s těmito procesy, ačkoli právě deportace sudetských Němců a konfiskace jejich majetku měly jednoznačně retribuční charakter.
- Třídní odplata komunistů zaměřená proti buržoazii postihla na počátku 50. let 20. století další statisíce osob, které byly zbaveny majetku, osobní svobody a v mnoha případech i života buď pro svůj původ, nebo pro to, že měly majetek, kterým nový režim potřeboval – pod pláštíkem komunistického rovnostářství – odměnit své přívržence.
- Další retribuční vlna nastoupila po r. 1968, kdy se etablovalo normalisační vedení Komunistické strany Československa (KSČ) v čele s Gustávem Husákem. Absurdním znakem této doby je, že formou pomsty bylo nejčastěji jen vyloučení těchto osob z komunistické strany, tedy z organisace, s jejímiž principy by se tito bývalí komunisté stejně nemohli ztotožnit. Za účast na Pražském jaru nebyl nikdo uvězněn, důsledkem vyloučení z KSČ však byla ztráta zaměstnání a postavení občana druhé kategorie. Mnozí dodávají, že tato pomsta byla v dějinách Československa jedinou spravedlivou odplatou za to, co předtím – zejména v 50. letech – ti samí postižení činili druhým.
- Po r. 1989 se retribuce omezily na několik demonstrativních politických procesů (např. s Miroslavem Štěpánem). Jediným retribučním zákonem, který byl od r. 1989 přijat, je lustrační zákon, který je dodnes platný a stanoví zákaz výkonu určitých povolání pro osoby, které si – s různou měrou vlastního zavinění – zavdaly s komunistickým režimem.
