Interdikt
Interdikt (lat. interdictum = zákaz), též klatba, je po exkomunikaci druhý nejtěžší církevní trest. Patří mezi tresty nápravné neboli censury.
Odsouzený se nesmí účastnit bohuslužeb a přijímat nebo udělovat svátosti. Nepřichází však o církevní hodnost ani nepozbývá nároku na ostatní církevní beneficia.
Výjimečně dochází k uložení tohoto trestu lata sententia:
- v případě fysického napadení biskupa
- za neoprávněně celebrovanou mši
- za neoprávněně udělenou svátost smíření (tj. zpověď)
- za křivé obvinění kněze ze svádění ke smilstvu při zpovědi
- za pokus uzavřít manželství navzdory povinnosti celibátu (takové manželství by bylo kanonicky neplatné, proto je trestný pokus)
V minulosti se ukládaly vedle osobních interdiktů i interdikty územní nebo generální, postihnující celou farnost, město, diecesi nebo stát; ty už dnešní kanonické právo nezná.
Hrozba interdiktem je nejsilnějším nástrojem moci církve nad věřícími, neboť ti pokládají kanonicky udělované svátosti (zejména eucharistii, která musí být přijímána pravidelně, nejméně jednou za rok), za podmínku, bez níž jejich duše nemohou dojít spasení. Pohrůžkou odepření svátostí si tedy církev může efektivně vynucovat poslušnost svých členů.
