Přímý účinek
Bezprostřední účinek, nevhodně přímý účinek, je doktrína vyvinutá Evropským soudním dvorem (ECJ) v rámci federalisace evropských společenství, která znamená, že se každý může dovolat práva EU, i když ho členský stát neprovede buď vůbec, anebo chybně.
Směrnice EU se lze dovolat nejen proti členskému státu (vertikální bezprostřední účinek), ale také proti jiné osobě na stejné úrovni (horizontální bezprostřední účinek). Průlomým rozhodnutím byl rozsudek C-26/62 Van Gend en Loos v. Nederlandse Aministratie der Belastigen, který stanovil, že se každý může dovolat bezprostředního účinku zakládacích smluv evropských společenství. Rozsudek C-9/70 Franz Grad v. Finanzamt Traunstein rozšířil bezprostřední účinek na právní předpisy evropských společenství a jejich rozhodnutí. Rozsudek C-41/74 Van Duyn v. Home Office specifikoval bezprostřední účinek pro směrnice EHS. Rozsudek C-148/78 Publico Ministero v. Ratti upřesnil, že už musí marně uplynout lhůta pro transposici směrnice.
