Citační zákony

Přibližně od poloviny 3. stol. n. l. již římská jurisprudence zřetelně upadala a fakticky přestávala existovat. V praxi proto byla ve sporných případech používána díla starších právníků z doby klasické, ta však již mnohdy nebyla aktuální či jim pramálokdo rozuměl. Vznikala proto nejrůznější literatura, v nichž tato díla byla různě vysvětlována, aktualizována, modernizována, mnohdy však spíše kontraproduktivním způsobem, který jen působil další zmatek.

Ve snaze zjednat pořádek proto v průběhu 4. a 5. století císaři opakovaně zasáhli do tohoto vývoje a vydali platná nařízení (interpretační pravidla), jak používat klasiky a dle nich citovat a vykládat zákony. Hovoříme o tzv. "citačních zákonech".

První podobnou úpravu vydal roku 321 Konstantin Veliký. Zakázal používat jakýsi spisek "Notae", který vykládal Papiniána, a přikázal při soudech používat jen Papiniánův originál. O rok později byly potvrzeny díla Paulova.

Hlavní a nejrozsáhlejší citační zákon byl však vydán roku 426 východořímským císařem Theodosiem II. a západořímským Valentianem III. Bylo v něm definitivně stanoveno, že u soudů mají platnost pouze spisy Papiniana, Ulpiána, Paula, Modestina a Gaia. Při neshodě názorů u těchto autorů rozhoduje většina, při jejich shodnosti platí stanovisko Papiniana a mlčí-li k dané kauze Papinian, může soudce rozhodnout, jak sám chce.