Anglický právní vývoj

Anglosaské období (476-1066)

Počátky anglického právního vývoje spadají do 6. století, kdy na Britské ostrovy přicházejí germánské kmeny Jutů, Anglů a Sasů. Ty vytlačují původní keltské obyvatelstvo a postupně si zřizují sedm království (tzv. heptarchii) - Wessex, Sussex, Essex, Kent, Northumbria, Mercia a East Anglia. V tomto období dochází k základní hierarchizaci rodové společnosti: v čele království stojí panovník, zárodek budoucí šlechty tvoří nejvýznamější bojovníci, ostatní obyvatelé jsou buď svobodní rolníci (s různou velikostí od krále obdržené půdy) či otroci (tzv. theowman). Z právního hlediska jsou významné nejstarší anglosaské zákoníky vydávané od 7. století jednotlivými anglosaskými panovníky (za silné spoluúčasti církve). Poprvé tak měl učinit roku 602 či 603 kentský král Aethelbert I. Další vydali např. Ine z Wessexu, Withred z Kentu a zejména Alfréd Veliký. Společným znakem těchto zákoníků bylo nezasahování panovníka do zvykového práva, to bylo páteří veškerého práva, panovník reguloval jen oblasti, které (dle obyčejů) spadaly do jeho uvážení.

Od osmého století započíná proces postupného sjednocování anglosaských království, situaci kromě složitosti místních poměrů dále ztěžovaly i pustošivé nájezdy Vikingů (Dánů a norských Normanů). Ve snaze odvrátit válku jim začali někteří králové platit zvláštní daň z míru, tzv. Danegeld. Ta se stala základem pro pozdější daň z majetku. Roku 875 byl uzavřen s Vikingy mír, v části země jimi přímo ovládané bylo zavedeno dánské právo (Danelaw). Na konci 10. století Anglosasové přestali Danegeld platit, což zavdalo příčinu k mohutnému zásahu dánského krále Svena a jeho syna Knuta. Anglie byla dobyta a načas dokonce připojena k Dánsku. Z právního hlediska je zajímavé, že Knut vydal ve spolupráci s arcibiskupem z Yorku zvláštní zákoník, který obsahoval jak anglosaské tak i dánské zvykové právo. Knutův nástupce na trůnu, Eduard Vyznavač, založil v Londýně westminsterské opatství (Westminster Abbey), jeden ze symbolů anglické státnosti.

Na konci anglosaského období se také již postupně konstituuje rozdělení země na hrabství (shire či county), v jejichž čele stál správce zvaný šerif (shire reef) nebo ealdorman. Základní správní jednotkou je však tzv. setnina (hundred), v bývalých dánských územích zvaná též wapentake, která se skládá z desetin (tithting), původně obývaných deseti rodinami. V této době též vznikají jako zvláštní správní a soudní jednotky i města (borough). V uvedených jednotkách se pravidelně scházejí svobodní mužové na zasedáních se správní a soudní pravomocí zvaných moots - v setninách (Houndred moots) 12x za rok, v hrabstvích (Shire moots) 2x ročně. Dále se vytváří rada starších - wigan - nejprve ze všech svobodných mužů, později jen ze šlechty a duchovních - která mimo jiné i v jednotlivých královstvích volila krále, pročež se wigan někdy považuje za předchůdce parlamentu.

Normanské období (1066-1135)

Zcela zásadní předěl britských dějin znamená rok 1066, kdy anglickou korunu po vylodění na Britských ostrovech a vítězství v bitvě u Hastings získává normanský vévoda Vilém Dobyvatel. Následující období je charakterizováno posilováním královské moci a upevňováním feudálního systému v králův prospěch. Vilém provádí rozsáhlé konfiskace majetku původní šlechty a jeho přerozdělování svým stoupencům. V propůjčování lén je důsledně uplatňována zásada "vazal mého vazala je mým vazalem". Od krále získávají půdu jeho přímí vazalové (tzv. tenants-in-chief, baronové, barons). Ti ji následně přerozdělují na rytíře (knights), kteří jsou ovšem kromě podřízenosti svým lenním pánům vázáni i přísahou lenní věrnosti králi a stávají se jeho osobními vazaly. Důležitý historický dokument z této doby je tzv. Kniha posledního soudu (Domesday Book), v níž je proveden podrobný soupis majetku celého království.

Vilém Dobyvatel buduje novou soustavu nejvyšších úřadů. Formuje se tzv. Královská rada (Curia regis), v níž zasedají nejvyšší úředníci, někteří vysocí duchovní (biskupové, opati) a nejvýznamější šlechtici království. Královská rada současně slouží i jako nejvyšší soud království. Za Jindřicha I. je role Královské rady posílena. Vlivným se stává Lord kancléř (Lord Chancellor), který spravuje královy listiny. Dalšími důležitými členy rady jsou Lord Komoří (Lord Chamberlain) a Kancléř pokladu (Chancellor of Exchequer). Mimo to Jindřich zakládá ještě tzv. Velkou radu (Great Council), což je Královská rada rozšířená o barony. Tento orgán se schází třikrát ročně a mezi jeho nejvýznamnější pravomoci patří schvalování subvencí a daní, pročež je někdy považován za předchůdce parlamentu.

Jindřich I. také provedl důležitou reformu soudnictví (proto bývá titulován jako Lev spravedlnosti, Lion of Justice). Po jejím dokončení existovaly v Anglii čtyři soustavy soudů: 1) soud královský - do pol. 13. stol. v jeho čele stojí Hlavní justiciář Anglie (Chief Justiciar of England) 2) soudy šerifů v jednotlivých hrabstvích a soudy setnin 3) soudy na jednotlivých panstvích (manor courts) a 4) církevní soudy (vykonávající jurisdikci nad církevními osobami a poddanými církevních vrchností). Nutno však dodat, že vlastní soudy měla i větší města a existovaly ještě zvláštní soudy pro lesy.

Dynastie Plantagenetů (1154-1485)

Jindřich II. (1154-1189)

Za prvního krále nové dynastie Plantagenetů je považován Jindřich II. Kromě územních zisků (dobyl část Skotska a Irsko) tento panovník proslul konfliktem se svým kancléřem arcibiskupem canterburským Thomasem Becketem, který byl na jeho rozkaz roku 1170 zavražděn přímo v katedrále. Spor byl veden o rozsah královské moci vůči církvi. Text tzv. Clarendonských konstitucí (z roku 1164) obsahující mimo jiné i reformu procesního práva byl nakonec z velké části uznán. Upravena byla jurisdikce církevních soudů, kterým zůstalo rozhodování v trestních věcech kleriků a poddaných církevních vrchností jakožto majetkových záležitostí týkajících se církevní půdy, sexuálních deliktů a majetkových a dědických věcí. Všechny ostatní záležitosti spadaly pod soudy královské, hrabské a vrchnostenské. Ve sporných případech měly mít přednost soudy královské. § Z hlediska dalšího právního vývoje je ale zásadnější Jindřichova reforma soudního systému a práva. Jeho snaha sjednotit co největší počet místních obyčejů a nahradit je právem "společným všem" dala vzniknout anglickému "obecnému právu", tedy common law. Do tvorby práva Jindřich zasahoval přes výnosy (tzv. assizes) vydávané Královskou radou. Dále vydával příkazy k řešení konkrétních (zejména majetkových) sporů, tzv. writy. Již v této době vzniká kupříkladu jeden z nejvýznamnějších writů - writ of novel disseisin (chránící vlastníka, do jehož držby někdo protiprávně zasáhne).

Jindřichova soudní reforma probíhala dotvořením soustavy soudů. Ze členů původní královské rady byl vytvořen soud Královské lavice (King's Bench), který rozhodoval spory náležící do té doby k rozhodování přímo králi. (Tzv. "korunní pře", crown pleas). Tento soud soudil hlavně nejtěžší zločiny (vražda, žhářství, loupež) považované za "porušení králova míru". Došlo též k dotvoření soudu Kancléře Šachové desky (Chancelor of the Exchequer Chamber), jehož jurisdikce byly finanční záležitosti, daně a královy důchody. Vznikla instituce pojízdných soudců (itinerant justices či justices in "eyre"). Královi soudci zpravidla čtyřikrát ročně navštěvovali jednotlivé soudní obvody (circuits) a soudili pachatele trestných činů, kteří ve věznicích očekávali soud. Trestné činy byly rozhodovány spolu s porotou (jury), v níž zasedali rytíři a sedláci z místa zasedání. Kromě toho soudci řešili majetkové spory, stížnosti na úředníky a daňové záležitosti. Mimo soudních pravomocí tak vykonávali i jakousi kontrolu místní správy.

Richard Lví srdce (1189-1199), Jan Bezzemek (1199-1216)

Jindřichův syn Richard Lví srdce je znám především pro své účasti na křížových výpravách. V rámci jejich financování vydával některým větším městům výměnou za platby charty, v kterých potvrzoval jejich svobody a další práva. Po Richardově smrti získal korunu jeho bratr Jan zvaný Bezzemek. Ten byl však neúspěšný v zahraniční politice (ztratil většinu francouzských držav) a také porušoval právo a zneužíval královská výsadní práva. V zemi se tak proti němu vytvořila opozice, tzv. Velká koalice baronů, rytířů a některých měst. Jejich požadavky byly formulovány v dokumentu dnes známém jako Velká listina svobod (Magna Charta Libertatum) považovaném za základní dokument anglického ústavního vývoje. Jan Bezzemek nakonec podvolil a 19. června 1215 na listinu připojil svou pečeť.

Magna Charta byla psána latinsky a obsahovala množství nejrůznějších požadavků. Zejména byly stanoveny limity královské moci, potvrzena privilegia šlechty a práva některých měst. Král byl podřízen právu, které ani on nesměl porušit. Byl omezen i v právu jmenovat světské a duchovní hodnostáře. Nejznámější článek dokumentu je dnes asi ten, který prohlašuje, že žádný svobodný nesmí být uvězněn, zatčen, zbaven svého majetku, prohlášen za psance, poslán do vyhnanství či jinak potrestán bez řádného soudu jemu rovných nebo podle práva země a že svobodní se mohou dovolat ochrany před svévolí králových úředníků. Další důležitý článek se týkal zdanění: bez souhlasu Velké rady král nesměl získávat od vazalů štítovné ani žádné mimořádné daně s výjimkou tří tradičních feudálních poplatků. Velká rada měla být složena ze zástupců baronů, rytířů, měst a duchovních a měla být svolána nejméně 40 dní před jejím konáním. Tímto Magna Charta významným způsobem přispěla ke konstituování parlamentu.

Jindřich III. (1216-1272)

Jan Bezzemek zemřel během občanské války, která vypukla poté, co se pokusil odvolat Magnu Chartu. Jeho nástupce Jindřich po nástupu na trůn listinu sice potvrdil, nicméně v praxi nedodržoval. Po čase se proto proti němu vytvořila opozice, do jejíhož čela se postavil jeho bratranec Šimon z Montfortu. V roce 1258 se vytvořil výbor baronů, který sepsal tzv. Oxfordské klauzule (Provisions of Oxford), jež byly o rok později doplněny o tzv. Westminsterské klauzule (Provisions of Westminster). V těchto dokumentech zazněl požadavek vytvoření rady 24 baronů, která měla dohlížet na to, aby se alespoň jednou za rok konal za účasti krále či jeho úředníků parlament (parliament). Dále zde byl požadavek vytvoření Královy rady, v níž mělo zasedat patnáct duchovních a šlechticů. Jindřich dokumenty sice původně přijal, nicméně později začal s barony bojovat. (Tento válečný konflikt se označuje jako válka baronů.) Šimon z Montfortu roku 1264 zvítězil v bitvě u Lewesu a tak byl do Londýna svolán parlament. Účastnila se ho nejvyšší šlechta (5 hrabat a 17 baronů), 2 zástupci rytířů z každého hrabství a 2 měšťané z každého významného města (borough). Hlavním úkolem parlamentu bylo schvalovat daně, projednávat stížnosti a další politické otázky. Boje nicméně vypukly nanovu a již následující rok byl Šimon z Montfortu poražen a popraven rozčtvrcením. Jindřich III. poté obnovil většinu královských privilegií, avšak zároveň vydal tzv. Marlboroughský statut (Statute of Marlborough) a v něm uznal platnost Magny Charty a části Oxfordských a Westminsterských klauzulí.

Eduard I. (1272-1307)

Za vlády Eduarda I. byl dokončen proces formování parlamentu. Nejprve roku 1275 Eduard nechal svolat parlament, do nějž byli povoláni kromě představitelů duchovenstva a nejvyšší šlechty i po čtyřech zástupci z každého hrabství a 4-6 zástupců měst z každého hrabství. Posledně jmenovaní, zástupci hrabství a měst, se však směli vyjadřovat jen k otázce daní. Eduard v této době začal vydávat zákony, jež byly předány ke schválení parlamentu. (Označovány jsou jako statutes). Jeden z prvních takto vydaných zákonů byl ještě v roce 1275 přijatý Westminsterský statut (Statute of Westminster). Je považován za další dokument anglického ústavního vývoje, protože jednak obsahuje samotný pojem parlament, a pak i zajišťoval "svobodné volby" do něj, jež nesměly být nikým "se zbraní, násilím nebo hrozbami" narušovány. Dokument dále obsahoval řadu dalších ustanovení, týkajících se omezení královy moci (zejména ukládání daní, majetkové vztahy mezi králem a barony), dále pak trestního práva (vyjmenovány jsou zločiny, za které je možné udělit kauci (bail) a propustit obžalovaného výměnou za slib, že se dostaví k soudu). Pro další právní vývoj je důležité i stanovení data, od kterého se počítá time immemorial (či též time beyond memory, doba za hranicí lidské paměti) - doba, od které je možné se dovolávat precedentních soudních rozhodnutí.

V následujících letech Eduard I. vydával řadu důležitých zákonů. Roku 1295 pak byl svolán tzv. vzorný či modelový parlament (model parliament). Na jeho zasedání byli královým zvláštním příkazem (writ of summons) pozváni zástupci nejvyšší šlechty (7 hrabata, 41 baronů), duchovenstva (oba arcibiskupové, biskupové, představení největších klášterů, celkem 70 nejvýznaměnších anglických duchovních), dva rytíři z každého hrabství, dva měšťané z významných měst (towns) a dále 2 měšťané z městeček jednotlivých hrabství (boroughs). Zástupci hrabství a měst byli povoláváni šerify a museli být vybavení "plnými mocemi" obsahujícími ujednání o tom, jak mají hlasovat. Roku 1297 potřeboval Eduard další finance na vedení válečných výprav, proti čemuž se v království vytvořila opozice. Král proto ustoupil a zvláštním dokumentem potvrdil Magnu Chartu doplněnou o Listinu lesů (Charter of the Forest). Všechny již přiznané svobody byly potvrzeny a zdůrazněno bylo pravidlo, že nové daně a dávky mohou být uloženy jen "se souhlasem a pro dobro celého království". (Parlament sice nebyl přímo zmíněn, nicméně bylo zřejmé, že takovýto souhlas může nejlépe poskytnout právě on.)

Eduard I. rovněž přistoupil k další soudní reformě. Královský soud zasedající ve Wesminsteru byl definitivně rozdělen na soud Královské lavice (the Court of the King's Bench) a tzv. Soud obecných pří (the Court of Common Pleas). V čele soudu Královské lavice stojí vrchní soudce a tři další soudci. Spadají pod něj nejvýznamnější případy týkající se krále a jeho práv, zejména pak trestní agenda (trespass), z civilních případů ty, u kterých byl dán najevo "zájem krále". Král mohl příkazem (writem) navíc přenést projednávání případu od všech nižších soudů na tento soud, rovněž se k tomuto soudu mohli odvolat všichni svobodní, kteří se domnívali, že jim nižší soud upřel spravedlnost nebo že se soudce dopustil procesní chyby. U tohoto soudu také v Londýně vzniklo později proslulé vězení. Soud obecných pří zasedal také ve Wesminsteru, jeho agenda byla značně široká (v zásadě rozhodoval všechny majetkoprávní vztahy, tzv. civil cases), pro další vývoj common law měl tento soud větší význam než soud Královské lavice. V čele tohoto soudu stál hlavní soudce (chief justice) a čtyři nižší soudci (později pět). Reformou prošel i systém pojízdných soudců. Anglie byla rozdělena na čtyři, poté na šest soudních obvodů (circuits). Král pověřoval tyto soudce buď k projednání případu nisi prius - vyslechli výrok poroty, případ se ale dále projednával u králových soudů - a nebo tito soudci projednali celý případ od začátku do konce a vynesli též rozsudek (těmto jednáním se vžil název assizes). Rovněž došlo k reformě vrchnostenských soudů - zrušeny byly ty, které neexistovaly již před rokem 1189. Došlo k omezení jejich jurisdikce: majetkové spory vyšší než 40 šilinků měly rozhodovat pouze královské soudy, soudy hrabství tak měly rozhodovat jen tzv. small claims.