Jurisdikce

Jurisdikce je slovo latinského původu (iurisdictio nebo ius dicere, tj. „vyslovit, co je právem“) a vyjadřuje právo úřadu posuzovat případ. V užším smyslu znamená jurisdikce soudní pravomoc a soudní příslušnost. V širším smyslu znamená toto právo nejen u soudů, nýbrž i úřadů správních (politických, samosprávných, discipl. senátů aj.), včetně vymezení rozsahu územní a věcné oblasti, ve které svou pravomoc mohou uplatnit. Souhrn předpisů o příslušnosti úřadů nazývá se jurisdikční normou. Někdy užívá se slovo jurisdikce k vyjádření právních zásad, které ten který úřad při svém rozhodování uplatňuje.

Římské právo

V římském právu znamenala jurisdikce nejprve uplatnění imperia (pravomocí), později za republiky trestní a civilní moc nejvyšších magistrátů (tj. úředníků): konsulů a praetorů v Římě, praefektů ve městech, prokonsulů v provinciích apod.). V některých případech mohl nositel jurisdikce svou pravomoc zčásti přenést (delegovat) na podřízeného úředníka (výjimečně též na soukromou osobu), který už ji však dál delegovat nesměl. Věcně se jurisdikce uplatňovala nejen při řešení soudních sporů, ale i na zásahy učiněné z moci úřední. Místně byla jurisdikce omezena soudním obvodem daného magistráta. Příslušnost osob se zpravidla odvíjela od toho, komu podléhal žalovaný. Z principátu (raného císařství) byl nositelem jurisdikce ve všech případech císař, který ji delegoval na podřízené úředníky. Na konci pozdního císařství se pojem jurisdikce blížil modernímu pojetí pravomoci vyslovit v konkrétním případě závazně pro zúčastněné strany, co je podle práva platné.

Mezinárodní právo

Mezinárodní právo v zásadě rozlišuje jurisdikci územní (teritoriální), vyplývající z územní výsostnosti daného státu tak, že i cizinec je v zásadě podřízen suverénní moci státu, na jehož území se zdržuje (vyjma osob požívajících diplomatickou imunitu), a jurisdikci osobní (personální), podle níž podléhá občan právu domovského státu, i v době, kdy se zdržuje na cizím území. V moderní době se uplatňuje též jurisdikce nadnárodních institucí.

Církevní právo

V církevním právu se jurisdikcí rozumí též zmocnění kléru k duchovnímu vedení příslušníků církve; včetně úkonů zákonodárných, správních aj. (v minulosti například patřily do církevní jurisdikce manželství a rodinné záležitosti).