Mancipace

Mancipace (latinsky mancipatio) byla stará forma derivativního nabytí vlastnictví v antickém Římě. Původně se jednalo o skutečný prodej věci potřebné pro zemědělskou domácnost, tzv. věci mancipační (res mancipi). Postupným vývojem se z reálného trhu "z ruky do ruky" stal trh obrazný či imaginární (imaginaria venditio) a mancipace sloužila k převodům vlastnického práva obecně (a nejen u věcí mancipačních). Stala se tak abstraktním jednáním, u něhož význam přestal být připisován kauze, pro kterou se mancipace uskutečňovala (zda se jedná o prodej, darováni či zřízení věna), důležité bylo jen to, že se vůbec uskutečnila.

Mancipace měla přesně stanovenou formu, jejíž nedodržení (byť v nepatrném detailu, například přeřeknutí) znamenalo, že se mancipace vůbec neuskutečnila a k převodu vlastnického práva nedošlo. Vyžadovala se přítomnost pěti svědků a tzv. vážného (libripens). Všichni museli být dospělí římští občané, o svědectví při mancipaci výslovně požádáni. Při ceremoniálním aktu nabyvatel uchopil danou věc (u nemovitostí se mancipace odehrávala přímo na pozemku, uchopení věci bylo symbolizováno hroudou země) a pronesl ustálenou slovní formuli, v níž prohlašoval, že mu věc náleží jako kviritskému vlastníkovi a že mu byla prodána "pomocí tohoto kovu a této železné váhy". (V dobách, kdy ještě v Římě nebyly používány ražené peníze, se pomocí váhy odvažovala trhová cena. U obrazného trhu již vážení odpadlo, místo toho nabyvatel jen udeřil malým kouskem mědi o váhu a předal jej převodci.) Právní účinky mancipace nastávaly okamžitě.

Věci mancipační (ty, u kterých změna vlastnictví mohla proběhnout jen mancipací či případně injurecesí) byly určeny taxativně. Jednalo se o 1) pozemky na italské půdě 2) otroky 3) domácí zvířata, která tahají nebo na hřbetě nosí náklady 4) pozemkové služebnosti.