Úmysl: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
d (Robot: Automated text replacement (-{{Viztéž}} +== {{Interní odkazy}} ==))
d (překlep)
Řádka 3: Řádka 3:
 
Úmyslné jednání je takové, kterým osoba:
 
Úmyslné jednání je takové, kterým osoba:
 
# o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala – pak jde o '''přímý úmysl''' (''dolus directus'');
 
# o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala – pak jde o '''přímý úmysl''' (''dolus directus'');
# věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti – v tom případě se hovoří o '''nepřímém''' nebo '''evenuálním úmyslu''' (''dolus indirectus'', ''dolus eventualis'').
+
# věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti – v tom případě se hovoří o '''nepřímém''' nebo '''eventuálním úmyslu''' (''dolus indirectus'', ''dolus eventualis'').
  
 
Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak – pokud nešlo o předstírané jednání – je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně.
 
Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak – pokud nešlo o předstírané jednání – je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně.

Verse z 16. 12. 2009, 09:29

Úmyslem (dolus) se v právu rozumí bezprostřední vztah mezi stavem vůle fysické osoby a následkem jejího jednání. Úmyslné jednání je vždy jednáním zaviněným.

Úmyslné jednání je takové, kterým osoba:

  1. o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala – pak jde o přímý úmysl (dolus directus);
  2. věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti – v tom případě se hovoří o nepřímém nebo eventuálním úmyslu (dolus indirectus, dolus eventualis).

Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak – pokud nešlo o předstírané jednání – je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně.

Úmysl má místo jak v trestním právu, kde je podmínkou trestnosti velké části skutkových podstat trestných činů a řady skutkových podstat přestupkových, tak v právu soukromém: např. v případě úmyslného zavinění škody se uplatňuje delší promlčecí doba než v případě pouhé nedbalosti. Platný občanský zákoník však pojem úmyslu nedefinuje, proto se při posuzování, zda určité jednání bylo úmyslné, použije buď doktrinární výklad, nebo analogicky a nesystémově trestní zákon.

Nutnost prokazovat úmysl pachatele trestného činu je mnohými považováno za jednu z hlavních brzd účinnosti trestněprávního postihu hospodářské kriminality (tzv. tunelování) po r. 1989. Např. pokud management obchodní společnosti převedl hodnotnou část jejích aktiv na vlastní, nově založenou společnost, a pasiva a nepoužitelný majetek ponechal ve společnosti původní, kterou tím poslal do konkursu, vyžaduje formalistický výklad úmyslu prokázat, že takto jednající manažeři věděli, jaký následek bude mít jejich jednání pro vlastníky a věřitele původní (vytunelované) společnosti; o tom, že jednali s plným vědomím toho, co jejich jednání těmto poškozeným přivodí (a tedy v nepřímém úmyslu), nemůže být přitom rozumných pochyb.

Vizte též