Úmysl: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
d (Link)
 
(Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
'''Úmyslem''' (''dolus'') se v právu rozumí bezprostřední vztah mezi ''stavem vůle'' [[fysická osoba|fysické osoby]] a ''následkem'' jejího jednání. Úmyslné jednání je vždy jednáním [[zavinění|zaviněným]].
+
'''Úmyslem''' (lat. ''dolus'') se v právu rozumí bezprostřední vztah mezi ''stavem vůle'' [[fysická osoba|fysické osoby]] a ''následkem'' jejího jednání. Úmyslné jednání je vždy jednáním [[zavinění|zaviněným]].
  
 
Úmyslné jednání je takové, kterým osoba:
 
Úmyslné jednání je takové, kterým osoba:
# o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala - pak jde o '''přímý úmysl''' (''dolus directus'');
+
# o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala pak jde o '''přímý úmysl''' (lat. ''dolus directus'');
# věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti - v tom případě se hovoří o '''nepřímém''' nebo '''evenuálním úmyslu''' (''dolus indirectus'', ''dolus eventualis'').
+
# věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti v tom případě se hovoří o '''nepřímém''' nebo '''eventuálním úmyslu''' (lat. ''dolus indirectus'', ''dolus eventualis'', angl. ''recklessness'').
  
Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak - pokud nešlo o předstírané jednání - je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně.
+
Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak pokud nešlo o předstírané jednání je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně.
  
 
Úmysl má místo jak v [[trestní právo|trestním právu]], kde je podmínkou trestnosti velké části skutkových podstat [[trestný čin|trestných činů]] a řady skutkových podstat [[přestupek|přestupkových]], tak v [[právo|právu soukromém]]: např. v případě úmyslného [[zavinění]] [[škoda|škody]] se uplatňuje delší [[promlčení|promlčecí doba]] než v případě pouhé [[nedbalost]]i. Platný [[občanský zákoník]] však pojem úmyslu nedefinuje, proto se při posuzování, zda určité jednání bylo úmyslné, použije buď [[doktrinární výklad]], nebo [[analogie|analogicky]] a nesystémově [[trestní zákon]].
 
Úmysl má místo jak v [[trestní právo|trestním právu]], kde je podmínkou trestnosti velké části skutkových podstat [[trestný čin|trestných činů]] a řady skutkových podstat [[přestupek|přestupkových]], tak v [[právo|právu soukromém]]: např. v případě úmyslného [[zavinění]] [[škoda|škody]] se uplatňuje delší [[promlčení|promlčecí doba]] než v případě pouhé [[nedbalost]]i. Platný [[občanský zákoník]] však pojem úmyslu nedefinuje, proto se při posuzování, zda určité jednání bylo úmyslné, použije buď [[doktrinární výklad]], nebo [[analogie|analogicky]] a nesystémově [[trestní zákon]].
  
Nutnost prokazovat úmysl pachatele trestného činu je mnohými považováno za jednu z hlavních brzd účinnosti trestněprávního postihu hospodářské kriminality (tzv. [[tunelování]]) po r. [[:cs:1989|1989]]. Např. pokud management [[obchodní společnost]]i převedl hodnotnou část jejích aktiv na vlastní, nově založenou společnost, a pasiva a nepoužitelný majetek ponechal ve společnosti původní, kterou tím poslal do [[konkurs]]u, vyžaduje formalistický výklad úmyslu prokázat, že takto jednající manažeři věděli, jaký následek bude mít jejich jednání pro [[vlastník]]y a [[věřitel]]e původní (vytunelované) společnosti; o tom, že jednali s plným vědomím toho, co jejich jednání těmto [[poškozený]]m přivodí (a tedy v nepřímém úmyslu), nemůže být přitom rozumných pochyb.
+
Nutnost prokazovat úmysl pachatele trestného činu je mnohými považováno za jednu z hlavních brzd účinnosti trestněprávního postihu hospodářské kriminality (tzv. [[tunelování]]) po r. 1989. Např. pokud management [[obchodní společnost]]i převedl hodnotnou část jejích aktiv na vlastní, nově založenou společnost, a pasiva a nepoužitelný majetek ponechal ve společnosti původní, kterou tím poslal do [[konkurs]]u, vyžaduje formalistický výklad úmyslu prokázat, že takto jednající manažeři věděli, jaký následek bude mít jejich jednání pro [[vlastník]]y a [[věřitel]]e původní (vytunelované) společnosti; o tom, že jednali s plným vědomím toho, co jejich jednání těmto [[poškozený]]m přivodí (a tedy v nepřímém úmyslu), nemůže být přitom rozumných pochyb.
  
{{Viztéž}}
+
== {{Interní odkazy}} ==
 
* [[nedbalost]]
 
* [[nedbalost]]
 
* [[zavinění]]
 
* [[zavinění]]
 
* [[trestný čin]]
 
* [[trestný čin]]
 
* [[přestupek]]
 
* [[přestupek]]
 +
 +
== {{Externí odkazy}} ==
 +
* [[:en:Recklessness (law)]] (anglicky)
  
 
[[Kategorie:Trestní právo]]
 
[[Kategorie:Trestní právo]]

Aktuální verse z 28. 10. 2010, 19:31

Úmyslem (lat. dolus) se v právu rozumí bezprostřední vztah mezi stavem vůle fysické osoby a následkem jejího jednání. Úmyslné jednání je vždy jednáním zaviněným.

Úmyslné jednání je takové, kterým osoba:

  1. o dosažení následku usilovala a svým jednáním k němu směřovala – pak jde o přímý úmysl (lat. dolus directus);
  2. věděla, že k následku může dojít, a byla s tím srozuměna, zaujala k jeho vzniku vztah lhostejnosti – v tom případě se hovoří o nepřímém nebo eventuálním úmyslu (lat. dolus indirectus, dolus eventualis, angl. recklessness).

Protože vůli fysické osoby nelze přímo zkoumat, na její stav může právo nejvýš usuzovat z dalších okolností, např. pokud někdo prokazatelně učiní určitá opatření směřující k tomu, aby následku zabránil, pak – pokud nešlo o předstírané jednání – je úmysl vyloučen, naopak pokud se ke svému činu prokazatelně připravoval, lze usuzovat, že se jej dopustil úmyslně.

Úmysl má místo jak v trestním právu, kde je podmínkou trestnosti velké části skutkových podstat trestných činů a řady skutkových podstat přestupkových, tak v právu soukromém: např. v případě úmyslného zavinění škody se uplatňuje delší promlčecí doba než v případě pouhé nedbalosti. Platný občanský zákoník však pojem úmyslu nedefinuje, proto se při posuzování, zda určité jednání bylo úmyslné, použije buď doktrinární výklad, nebo analogicky a nesystémově trestní zákon.

Nutnost prokazovat úmysl pachatele trestného činu je mnohými považováno za jednu z hlavních brzd účinnosti trestněprávního postihu hospodářské kriminality (tzv. tunelování) po r. 1989. Např. pokud management obchodní společnosti převedl hodnotnou část jejích aktiv na vlastní, nově založenou společnost, a pasiva a nepoužitelný majetek ponechal ve společnosti původní, kterou tím poslal do konkursu, vyžaduje formalistický výklad úmyslu prokázat, že takto jednající manažeři věděli, jaký následek bude mít jejich jednání pro vlastníky a věřitele původní (vytunelované) společnosti; o tom, že jednali s plným vědomím toho, co jejich jednání těmto poškozeným přivodí (a tedy v nepřímém úmyslu), nemůže být přitom rozumných pochyb.

Vizte též

Další odkazy