Dělba moci
Dělba moci (angl. separation of powers, fr. séparation de pouvoirs, něm. Gewaltenteilung) je koncepce uspořádání politického systému založená na myšlenkách Charlese Montesquieua (1689–1755), Johna Locka (1632–1704) a Jamese Madisona (1723–1801), podle níž mají být tři součásti státní moci – moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní – mocensky odděleny a navzájem se kontrolovat systémem brzd a rovnováh.
Český, patrně pod vlivem němčiny vzniklý překlad "dělba moci" není výstižný, neboť nejde o rozdělení moci, ale primárně o oddělení mocí; značně nepřesný je i překlad "brzdy a rovnováhy" (viz výklad u příslušného článku).
Původní Montesquieuova představa, jež počítala mj. s tím, že výkonná moc bude representována monarchou a s volitelností soudců, se neujala; z moderních politických systémů se jí nejvíce blíží uspořádání v USA.
Princip, že v demokratickém| právním státě je třeba státní moc rozdělit mezi legislativu, exekutivu a justici a tyto její složky musí být vybaveny takovými pravomocemi, aby se navzájem kontrolovaly, "držely v šachu", je dnes pokládána za podmínku sine qua non demokratičnosti politického systému, třebaže ten je zpravidla založen na parlamentarismu, tzn. primátu zákonodárné moci nad mocí výkonnou.
Samotné oddělení složek moci však k dosažení demokracie nestačí: ta musí být založena na suverenitě lidu. Oddělovaním různých mocenských složek se vyznačují i diktatury; diktátoři tímto způsobem usilují o eliminaci risika, že se některá z nich postaví proti nim a diktaturu, resp. diktátora svrhne. Proto bývá v těchto zemích běžné např. to, že policie a armáda jsou podobně organisovány a vyzbrojeny, tak aby diktátor mohl čelit pokusu o povstání (putschi) jedné z nich s pomocí druhé. Známé bylo rozdělování mocenských organisací v době stalinismu.
Podobný princip však uplatňují i demokratické země ve vztahu ke svým zpravodajským službám. Těch existuje vždy několik, s odlišnými pravomocemi i podřízeností, a částečně – byť ne zcela oficiálně – se zabývají i vzájemnou kontrolou. Záměr podstatně omezit počet zpravodajských služeb v České republice, který prosazuje především ODS, je proto velmi nebezpečným precedentem.
