Evropské právo
Evropské právo je systém původně mezinárodních smluv a obyčejů, který upravuje vztahy mezi státy v rámci evropských společenství. Od rozsudku Costa v. ENEL má evropské právo stále více federální charakter, což se projevuje zejména v nařízení, neboť jsou přímo použitelné.
Dělení
- primární právo – upravuje samotné vztahy mezi státy, musí je ratifikovat všechny státy jednotlivě a
- sekundární právo, které se zabývá právními úpravami všech oblastí vymezených primárním právem.
Mezi prameny sekundárního evropského práva patří
Při přípravě evropského předpisu evropská komise nejprve vyhotoví zelenou knihu. Ta je základem diskusse a je v ní proto více otázek než odpovědí. Shrnutím diskusse je bílá kniha, která je tak podkladem pro vypracování paragrafovaného znění. Oba druhy knih patří mezi evropské soft law.
Směrnice je tradičně označována takto: rok/pořadí/organisace. Poslední směrnicí, kterou vydalo Evropské společenství byla směrnice Rady 2009/158/ES ze dne 30. listopadu 2009 o veterinárních podmínkách pro obchod s drůbeží a násadovými vejci uvnitř Společenství a jejich dovoz ze třetích zemí.[1]. Poté 1. prosince 2009 nabyla účinnosti lisabonská smlouva. První směrnicí, kterou vydala Evropská unie, byla směrnice Komise 2009/159/EU ze dne 16. prosince 2009, kterou se pro účely přizpůsobení technickému pokroku mění příloha III směrnice Rady 76/768/EHS týkající se kosmetických prostředků.[2]
Speciální označení evropských předpisů má zkratku CELEX.
Vizte též
Prameny a literatura
- Markéta Whelanová: Problémy české legislativy související s implementací práva ES/EU. In Právní rozhledy 24/2008, pp. 883–887; kritika kvality evropských předpisů.
