Exkomunikace

Přejít na: navigace, hledání

Exkomunikace (nepřesně vyobcování, vyloučení z církve; lat. excommunicatio, z ex- + communio = přijímání svátosti eucharistie) je nejtěžší církevní trest.

Nejde při něm o to, jak české překlady naznačují, že by potrestaný pozbyl členství v církvi (to je podle církevního učení založeno objektivně kanonickoprávní skutečností přijetí křestu a nelze se jej nijak zbavit), ale jsou mu odepřeny všechny svátosti, nesmí zastávat žádný církevní úřad a ztrácí nárok na další beneficia vyplývající z členství v církvi.

Exkomunikaci lze uložit buď rozsudkem, nebo vzniká jako samočinný trest za nejvážnější kanonickoprávní delikty.

V případě, že se odsouzený napraví, má právo na to, aby mu byl trest exkomunikace prominut.

Církevní zločiny trestané exkomunikací latae sententiae

  1. odpadnutí od víry (apostase)
  2. kacířství (bludařství, herese)
  3. rozkol v církvi (schisma)
  4. znesvěcení (desecratio) eucharistických způsob
  5. fysické napadení papeže
  6. odvolání (rekurs) proti rozhodnutí papeže ke koncilu nebo sboru biskupů
  7. rozhřešení spoluviníka smilného hříchu, je-li pachatelem kněz (samotné porušení celibátu se však trestá jen mírně)
  8. konsekrace biskupa bez papežského pověření (takto potrestány jsou obě strany)
  9. podstoupení nebo provedení interupce
  10. přímé porušení zpovědního tajemství

Církevní tresty z hlediska platného práva

Nejsilněji právě v souvislosti s trestem exkomunikace vzniká v moderním sekulárním a právním státu otázka po legitimitě církevní moci.

V rozporu s ústavním právem je samotné ustanovení can. 1311 CIC/1983, podle něhož má církev má "vrozené a vlastní" právo trestat věřící, kteří spáchali zločin. To odporuje ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod: "Jen zákon [rozuměj světský] stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Obdobně čl. 40 Listiny: "Jen [světský] soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy."

Extense církevního soudnictví do oblasti trestního práva, třebaže toliko in nomine, je tudíž prima facie protiústavní.

Dále je velmi sporné, zda je legitimní, aby jakákoli církev definovala příslušnost věřících bez ohledu na jejich vůli a nedovolovala jim církev opustit, a to ani v případě, že byli exkomunikováni. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. je příslušnost k církvi ex lege a bezvýjimečně dobrovolná. Jakákoli církev, jejíž stanovy brání věřícímu z církve platně a účinně vystoupit, je tudíž nezákonná a s ohledem na ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny ("Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.") rovněž neústavní.

V souladu se zákonem nejsou ani ta ustanovení kanonickoprávních procesních předpisů, jimiž je založena povinnost svědka – bez ohledu na jeho příslušnost k církvi – dostavit se na předvolání před církevní soud (can. 1549), nehledě na to, že CIC/1983 dovoluje platně soudit na straně žalované i osobu, jež sama členem církve není.

Vposledku je nutno uvést, že v souladu se zákonem nejsou ani některé tresty ukládané duchovním a řeholníkům: ačkoli podstoupení takového církevního trestu je zásadně dobrovolné, lze hodnotit např. trest zákazu nebo příkazu pobývat na určitém místě nebo území (tj. případně i inkarcerace, viz can. 1336 § 1 odst. 1 CIC/1983) jako nepřípustný zásah do ústavně zaručené svobody pohybu a může být i trestným činem omezování nebo zbavení osobní svobody.

Z uvedeného tedy vyplývá, že římskokatholická církev je neústavní, zákony České republiky porušující náboženskou organisací, a pouze tisíciletá tradice chrání tuto církev před úředním zákazem.

Vizte též