Kanonické právo: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
(Základní text)
 
d (Typo)
Řádka 11: Řádka 11:
 
V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na [[přirozené právo|přirozeněprávní]] prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje ''aequitas canonica'', kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu sekulární [[ústava|ústavy]] ani ochrany [[lidské právo|lidských práv]]: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům ([[klérus|kléru]], "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva.
 
V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na [[přirozené právo|přirozeněprávní]] prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje ''aequitas canonica'', kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu sekulární [[ústava|ústavy]] ani ochrany [[lidské právo|lidských práv]]: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům ([[klérus|kléru]], "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva.
  
Na druhé straně je v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.
+
Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.
  
 
== {{Interní odkazy}} ==
 
== {{Interní odkazy}} ==

Verse z 21. 2. 2007, 13:22

Kanonické právo (z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo) je tradiční název normativního systému, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické církve, jak laiků, tak duchovních. Ve stejném smyslu se hovoří o církevním právu; tento termín však může vyvolávat nebezpečí záměny s konfesním právem, což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví, proto jej na Iuridictu neužíváme.

V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo nahlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.

Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:

  • posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový Zákon
  • Canon Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
  • nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí
  • kanonickoprávní obyčeje

V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu sekulární ústavy ani ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva.

Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.

Vizte též