Kanonické právo: Porovnání verzí
(Základní text) |
d (Typo) |
||
Řádka 11: | Řádka 11: | ||
V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na [[přirozené právo|přirozeněprávní]] prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje ''aequitas canonica'', kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu sekulární [[ústava|ústavy]] ani ochrany [[lidské právo|lidských práv]]: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům ([[klérus|kléru]], "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. | V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na [[přirozené právo|přirozeněprávní]] prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje ''aequitas canonica'', kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu sekulární [[ústava|ústavy]] ani ochrany [[lidské právo|lidských práv]]: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům ([[klérus|kléru]], "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. | ||
− | Na druhé straně | + | Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí. |
== {{Interní odkazy}} == | == {{Interní odkazy}} == |
Verse z 21. 2. 2007, 13:22
Kanonické právo (z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo) je tradiční název normativního systému, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické církve, jak laiků, tak duchovních. Ve stejném smyslu se hovoří o církevním právu; tento termín však může vyvolávat nebezpečí záměny s konfesním právem, což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví, proto jej na Iuridictu neužíváme.
V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo nahlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.
Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:
- posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový Zákon
- Canon Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
- nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí
- kanonickoprávní obyčeje
V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu sekulární ústavy ani ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva.
Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.