Kanonické právo: Porovnání verzí

Verse z 21. 2. 2007, 17:57

Kanonické právo (z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo; něm. Kirchenrecht) je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční církve, jak laiků, tak duchovních. Odborníkem na církevní právo je doc. JUDr. Jiří Rajmund Tretera.

Název předmětu

Atheisté a antiklerikálové církevní právo tradičně označují jako kanonické. Argumentují tím, že při používání názvu církevní právo hrozí nebezpečí záměny s konfesním právem, což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví. Ve skutečnosti nikdo nikdy neužíval pojem církevní právo pro konfesní právo; bylo užíváno pouze pejorativního pojmu církevní zákony. Moderní badatelé v oboru církevního práva svůj obor označují jako církevní právo, např. Společnost pro církevní právo.[1]

Spor o právní charakter církevního práva

V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo nahlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.

Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:

• posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový Zákon
• Canon Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
• nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí
• kanonickoprávní obyčeje

V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. Pokus vytvořit obdobu sekulární ústavy v 80. letech 20. století ztroskotal na odmítavém stanovisku papeže Jana Pavla II.

Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.

Vizte též

• církev

Další odkazy

• Společnost pro církevní právo