Kanonické právo: Porovnání verzí

Verse z 22. 2. 2007, 11:19

Kanonické právo (lat. ius canonicum, z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo; něm. Kirchenrecht) je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční církve, jak laiků, tak duchovních.

Předním českým odborníkem na církevní právo je Jiří Rajmund Tretera.

Název předmětu

Označení církevní a kanonické právo se někdy používá promiscue, jindy se jako kanonické právo označuje pouze právo římskokatholické církve a termín církevní právo je vyhrazen pro obecné právo církví, včetně církví reformačních. Taková systematika pak staví zvlášť právo náboženských společností a právo konfesní [což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví] a všechna tato právní odvětví společně označuje jako náboženské právo (viz např. [1]).

Abychom předešli nejasnostem, hovoříme na Iuridictu o kanonickém právu pouze ve zúženém smyslu práva římskokatholické církve (jež je však z vývojového i právně-theoretického hlediska zdaleka nejdůležitější).

Spor o právní charakter církevního (kanonického) práva

V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo nahlížet jako kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.

Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:

• posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový zákon
• Codex Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
• nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí
• kanonickoprávní obyčeje

V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. Pokus vytvořit obdobu sekulární ústavy v 80. letech 20. století ztroskotal na odmítavém stanovisku papeže Jana Pavla II.

Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.

Vizte též

• církev
• Codex iuris canonici

Další odkazy

• Společnost pro církevní právo