Kanonické právo: Porovnání verzí

Verse z 9. 3. 2007, 14:55

Kanonické právo (lat. ius canonicum, z řec. κανωνικος, adjektivum od κανων = pravidlo; něm. Kirchenrecht) je normativní systém, jímž jsou interně upraveny poměry římskokatholické nebo jiné tradiční církve, jak laiků, tak duchovních.

Předním českým odborníkem na církevní právo je Jiří Rajmund Tretera.

Název předmětu

Označení církevní a kanonické právo se někdy používá promiscue,[1] jindy se jako kanonické právo označuje pouze právo římskokatholické církve a termín církevní právo je vyhrazen pro obecné právo církví, včetně církví reformačních. Taková systematika pak staví zvlášť právo náboženských společností a právo konfesní [což je (světské) právo upravující poměry věřících a církví] a všechna tato právní odvětví společně označuje jako náboženské právo (viz např. [2]).

Abychom předešli nejasnostem, hovoříme na Iuridictu o kanonickém právu pouze ve zúženém smyslu práva římskokatholické církve (jež je však z vývojového i právně-theoretického hlediska zdaleka nejdůležitější).

Právní charakter církevního (kanonického) práva

V sekulárním státě nemůže být kanonické právo nikdy právem proprio sensu, neboť mu schází prvek donucení: katholíci jeho normy dodržují dobrovolně a nejvyšším trestem, který lze za jejich porušení uložit, je exkomunikace (vyobcování, vyloučení) z církve. V tomto smyslu je možno na kanonické právo pohlížet jako na kombinaci morálních předpisů a organisačního řádu římskokatholické církve.

Kanonické právo, jak se za dva tisíce let své existence vyvinulo, představuje rozsáhlý normativní systém, jehož prameny jsou velmi různorodé a často navzájem si protiřečící a kolidující:

• posvátné knihy, v nichž křesťané spatřují Boží zjevení, zejména Starý a Nový zákon
• Codex Iuris Canonici, latinsky psaný souhrn právních pravidel převážně organisačního rázu
• nejrůznější normativní akty vydávané církevními orgány s normotvornou pravomocí (názvy těchto právních předpisů nejsou jednotné; papež, nejvyšší autorita římskokatholické církve, vydává nejčastěji apoštolské konstituce a tzv. motu proprio)
• kanonickoprávní obyčeje

V porovnání se světským právem je kanonické právo starobylejší a konservativnější, klade větší důraz na přirozeněprávní prvky (při jeho aplikaci se povinně uplatňuje aequitas canonica, kanonická umírněnost) a vzhledem k přísně hierarchické, nedemokratické organisaci římskokatholické církve v něm není místo pro obdobu ochrany lidských práv: věřící jsou plně podřízeni svým hierarchům (kléru, "duchovním pastýřům") a nemají vůči nim žádná práva. Pokus vytvořit obdobu sekulární ústavy (Lex Ecclesiae fundamentalis) v 80. letech 20. století ztroskotal na odmítavém stanovisku papeže Jana Pavla II.

Na druhé straně jsou v kanonickém právu lépe a podrobněji než v právu světském upraveny otázky jmenování, pověřování, delegace a naopak zbavování funkcí.

Rozdíly kanonického a světského práva

Zvláštností kanonického práva je, že téměř každé právní pravidlo tu připouští výjimky, buď přímo ze zákona, nebo může být z jeho dodržování k tomu oprávněným hodnostářem (ordinářem, diecesním biskupem nebo papežem) udělena dispens. V tomto smyslu je nutno chápat i výklady na Iuridictu jako snahu zachytit typickou úpravu, aniž by vždy bylo možné a účelné přihlédnout ke všem přípustným eventualitám.

Naproti tomu světské právo je obvykle ius strictum ("přísné" právo) a nepřipouští výjimky: je těžko myslitelné, že by v případě nezbytnosti mohl rozsudek místo soudu vydat někdo jiný, nebo že by zaměstnavatel nemusel, nemá-li k tomu dostatečné prostředky, vyplácet zaměstnanci plat.

Vizte též

• církev
• Codex iuris canonici

Další odkazy

• Společnost pro církevní právo
• Doprovodné materiály k výuce předmětu Církevní právo na PF UK v Praze