Korupce

Přejít na: navigace, hledání

Termínem korupce (z lat. com- = s- + rumpere = rozbít, přeneseně corruptio = zkaženost), užívaným nejčastěji ve významu politická korupce, je stav, kdy je veřejná moc vykonávána nikoli v zájmu občanů, ale pro partikulární výhody jednotlivých nositelů veřejné moci (úředníků a politiků). Méně častá je ekonomická korupce (např. přijetí úplatku za zprostředkování bankovního úvěru), korupce ve sportu (úplatek rozhodčímu za ovlivnění výsledku sportovního zápasu), v oblasti sociální péče a obecně všude tam, kde se rozhoduje o rozdělování veřejných statků. Českou zvláštností je korupce ve zdravotnictví.

Korupce má řadu forem. Nejčastější je úplatkářství, přímá finanční odměna za získání neoprávněné výhody. Nepotismem (z lat. nepos = synovec) se nazývá zvýhodňování příbuzných, vytváření rodinných klik. Favoritismus (z lat. favere = být prospěšný) neboli protekcionismus (z lat. protegere = chránit) je nejméně obvyklou formou korupce: výhoda je poskytována spřízněné osobě za skutečnou nebo očekávanou protislužbu.

Situace v České republice

Česká republika je zemí s tradičně vysokým stupněm korupce ve všech oblastech života.

Zatímco v období rakousko-uherské monarchie byla korupce poměrně výjimečnou záležitostí, od počátku 20. let, kdy byla bývalá německá státní byrokracie po přijetí jazykového zákona nahrazena slovanskými úředníky, se stala masivní korupce státní správy pro poměry v nové republice příznačnou. Nejznámější aférou té doby je úplatkářský skandál senátora Karla Práška.

Pro období komunistické vlády (1948-1989) je spíše než klasická politická korupce charakteristická korupce spotřebitelská. Všudypřítomný nedostatek spotřebního zboží způsoboval, že prodavači a další zaměstnanci organisací, které toto zboží prodávaly, vyřazovali nedostatkové zboží (což byl v té době např. i toaletní papír) z běžného prodeje, drželi je "pod pultem" a nabízeli je pouze svým přátelům a známým, od nichž za to vyžadovali přiměřené protislužby, nejčastěji obstarání jiného nedostatkového zboží, ale např. také přednostní přidělení dekretu na byt, kvalitnější nebo rychlejší ošetření ve zdravotnickém zařízení, opravu automobilu, na niž pro běžné zákazníky nebyly náhradní díly, zavedení telefonní linky mimo oficiální pořadník (doba čekání na zavedení telefonu činila ještě v 70. letech cca. 15 let), prominutí dopravního přestupku, přijetí dítěte na vysokou školu, poukaz do lázní, tuzexové poukázky (tzv. bony) apod.

V této souvislosti se hovořilo o systému "konexí" - čím cennější a nedostupnější statek mohl kdo nabídnout, tím více cenných "konexí" získával a jeho postavení ve společenské hierarchii se zlepšovalo. Kdo nemohl nebo nechtěl nabídnout nic, zůstával společensky u dna a musel se spokojit se základní, velmi omezenou spotřebitelskou nabídkou.

Právě v té době přestalo být korupční jednání společností vnímáno jako zavrženíhodné, ale bylo dokonce pokládáno za součást všeobecného odporu k totalitnímu režimu.

Po r. 1989 sice nedostatky v zásobování zmizely, avšak tolerance společnosti ke korupčnímu jednání a jeho všeobecná akceptace přetrvávají. Je pokládáno za zcela přirozené, že získáním veřejné funkce se jejímu držiteli otevírá přístup ke korupčním prostředkům. V místní politice je běžné, že radní obcí nebo jejich rodinní příslušníci mají vlastní stavební firmy, jimž obec přednostně na základě zmanipulovaných výběrových řízení zadává stavební zakázky, ve vrcholné politice nikoho nepřekvapí, jestliže ústavní činitelé neumějí vysvětlit původ peněz na nákup svých bytů a další výdaje luxusního životního stylu.

Spotřebitelská korupce přetrvává v těch oblastech, kde je určitý statek nedostatkový, např. ve zdravotnictví (úplatek za operaci mimo pořadí) a v oblasti sociální péče (úplatek za přijetí do domova důchodců).

Častá je korupce u policie (cizinecké, dopravní) a soudů. Za úplatek lze v České republice dosáhnout nejen zastavení vlastního trestního stíhání nebo stíhání pro přestupek, ale rovněž záhájení trestního stíhání obchodního konkurenta.

Další oblastí, kde je korupce vnímána jako naprosto přirozený jev, jsou media: velké obchodní společnosti si buď insercí, nebo přímými úplatky zajišťují příznivou mediální odezvu (tzv. Public Relations články) nebo potlačování negativních informací. České deníky nebo televise jsou nadto tradičně propojeny s jednotlivými politickými stranami, v jejichž prospěch zkreslují realitu. Patrně nejkřiklavějším příkladem je deník Právo, který byl za úplatnost kritisován i Syndikátem novinářů - jeho články psané ve prospěch TV Nova se staly učebnicovým příkladem korupčního žurnalismu.

Mezi českými politiky není zvykem za prokázanou korupci odstupovat, naopak tento problém bývá samotnými politiky i médii bagatelisován (krise ODS v r. 1997 navíc prokázala, že česká společnost je ke korupčnímu jednání shovívavá). Výjimkou bylo odstoupení premiéra Stanislava Grosse (ČSSD) v r. 2005.

Korupce z hlediska práva

Korupční jednání zpravidla naplňuje trestný čin úplatkářství, avšak vzhledem k tomu, že korupce je výhodná pro obě strany této transakce, nebývá její trestní postih účinný. Účinnější by mohlo být zavedení institutu povinných majetkových přiznání.

Ve vyspělých demokratických zemích je nejvýznamnějších prostředkem snižování kourpce presentace jednotlivých kaus v médiích a následný dopad na voličské preference těch stran, jejichž politici byli z korupce usvědčeni. To však, jak bylo vysvětleno, v českých podmínkách až na nejkřiklavější případy (aféra kolem bytu premiéra Grosse) nepřichází v úvahu.