Nepříčetnost: Porovnání verzí

Verse z 11. 11. 2006, 16:18

Příčetnost je takový stav vědomí, kdy psychický stav umožňuje jednajícímu plnou kontrolu nad jeho chováním.

Trestní a přestupkové předpisy nepopírají možnost jiných forem zavinění, ale takové formy nepostačují k uplatnění odpovědnosti. K trestnosti činu nebo odpovědnost za přestupek tedy nepostačují níže psané formy zavinění (způsobení), které trestní zákon z odpovědnosti vylučuje výslovně jako nepříčetnost):

Nerozpoznání následků pro duševní poruchu

Pachatel může nerozpoznat společenskou nebezpečnost činu pro duševní poruchu nejspíše tehdy, je-li příčinou nerozpoznání porucha s bludy (typicky schizofrenie) (F20–F29) nebo mentální retardace (F70–F79 dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN–10).

Příklad: když „hlasy“ někomu naléhavě přikazují někoho zabít, může se mu naléhavost takové žádosti subjektivně jevit jako přiměřený důvod k jednání, který formálně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy.

Neschopnost ovládat své jednání pro duševní poruchu

Do této kategorie by nejspíš mohlo spadat jednání ve stavu náměsíčnosti (somnambulism, F51.3) nebo některých forem schizofrenie.

Příklad: člověk se ráno probudí a zjistí, že v noci zabil svou ženu, aniž by o tom věděl.

V praxi bývá často ustanovení zneužíváno pro jednání související s odlišností sexuality (parafilie). Snížená příčetnost může být typická například pro patologickou sexuální agresivitu, avšak například u pedofilie neschopnost ovládat své jednání zpravidla není způsobena samotnou parafilií, ale například psychickou disociací vyvolanou tím, že pachatel své dispozice potlačoval nebo neměl možnost nalézt socializované vzorce jejich uplatnění. Většinou však mezi příčinami jednání není prvořadě „neschopnost ovládat své jednání“, ale odlišné osobní zájmy nebo psychické potřeby pachatele, tedy by spíše mohla být uplatněna jako polehčující okolnost tíživá osobní situace, kterou si pachatel sám nezpůsobil – situaci krajní nouze, která by čin zbavila trestnosti zcela, by se dala uplatnit například v případě, kdy by dobrovolným sexuálním kontaktem byla bezprostředně odvracena sebevražda způsobená erotickou frustrací jednoho z účastníků jednání.

Příklad: při procházce v parku někdo uvidí pěknou ženu a hormonální pochody se rozběhnou tak intenzivně, že vyřadí z činnosti volní a racionální složku psychiky.

Jiný příklad (sporný): vedoucí dětského oddílu se tulí s dětským členem oddílu a starostlivě se ho ptá, jestli může ještě tady a takhle (tedy evidentně nemá úmysl ublížit a aktivně projevuje snahu, aby neublížil). Po vypuknutí skandálu však tvrdí, že se nemohl ovládat a že pudy ho k tomu nutily a nemohl tomu zabránit. Jedná se o člověka s rigidními a konzervativními názory na sexuální morálku a (po činu) opravdu nechápe, jak se mohl něčeho takového dopustit. Vhledem k rozštěpu jeho osobnosti a morálky může být komplikované posoudit, zda jde o vědomou nedbalost (jistá část jeho osobnosti se ztotožňovala s obecným názorem, že takový kontakt musí dítěti uškodit, ale on vědomě na toto riziko nedbal), nevědomou nedbalost (měl vědět, že takové jednání je nebezpečné, ale nevěděl to), žádné zavinění (nechtěl újmu způsobit, byl přesvědčen, že ji nezpůsobí, a také ji svým jednáním nezpůsobil). Vzhledem k tomu, že trestný čin pohlavního zneužití je trestný pouze v případě úmyslného zavinění, v policejní a soudní praxi se obvykle psychologický konstrukt označující (nevědomou a hypotetickou) motivaci obvykle zaměňuje za právnický pojem úmyslnosti (například výskyt mimovolní erekce se považuje za přímý důkaz „sexuálního úmyslu“). Soudní znalec ve snaze uplatnit zdravotnický pohled oproti vězeňsko-represivnímu uplatňuje volní nepříčetnost a nutnost léčby pedofilie, třebaže samotná pedofilie ani neovlivňuje ovládací schopnost, ani není léčitelná.

Tento článek je založen na materiálu získaném podle licence GFDL z české verse původní wikipedie.
Jeho autorem je ŠJů.