Občan

Přejít na: navigace, hledání

Občanství je vztah mezi fysickou osobou a územní veřejnoprávní korporací, jejímž je tato osoba členem – občanem.

Zdaleka nejdůležitější je přitom vztah mezi občanem a státem, státní občanství, proto se termínu "občanství" běžně používá jako synonyma pro státní občanství a "občan" pro státního občana.

Jde zásadně o vztah nedobrovolný, vznikající narozením, uzavřením manželství, přistěhováním apod.

V moderním pojetí právního státu nemá veřejnoprávní korporace žádné prostředky, jak tento svazek zrušit: občan nemůže být zbaven občanství proti své vůli; je však možné, aby tento svazek zanikl tím, že občan nabude občanství jiné veřejnoprávní korporace. Praxe se liší v tom, zda a za jakých okolností k tomu dochází: některé státy nemají zájem na tom, aby vznikalo dvojí občanství (bipolitismus), a snaží se tomu různými prostředky zabránit (např. Německo, Česká republika), jiné to umožňují (Švédsko, Kanada).

Zvláštností jsou USA, které chápou občanství jako vztah, z něhož se nelze efektivně vyvázat. Podle judikatury federálního Nejvyššího soudu (Supreme Court) se nikdo nemůže dovolávat toho, že pozbyl amerického občaství.

Druhy občanství

Vztah občanství vzniká ke každé územní veřejnoprávní korporaci.

Osoba žijící v Praze 4 je tak zároveň občanem Městské části Praha 4, občanem Hlavního města Prahy, občanem České republiky a je rovněž občanem Evropské unie, přestože ta charakter územní veřejnoprávní korporace zatím ve všech aspektech nemá.

Občanství České republiky

Právním předpisem upravujícím otázky státního občanství je zákon č. 40/1993 Sb., základní aspekty jsou však upraveny přímo v Ústavě, resp. v Listině základních práv a svobod.

Občanem České republiky se fysická osoba stává:

  • narozením v případě, že aspoň jeden z rodičů je českým občanem
  • osvojením, je-li českým občanem aspoň jeden z osvojitelů
  • určením otcovství, je-li určený otec českým občanem
  • nalezením, pokud je osoba nalezena na území České republiky a neprokáže se, že narozením nabyla jiného státního občanství
  • prohlášením, což je přechodný způsob vzniku občanství související s rozpadem federace
  • udělením může nabýt občanství na vlastní žádost cizinec při splnění určitých relativně rigorosních kritérií, z nichž nejdůležitější je dlouhodobý pobyt na českém území, znalost českého jazyka a doklad, že zaniklo nebo nejpozději nabytím českého občanství zanikne jeho občanství stávající; státní občanství uděluje ministerstvo vnitra

České občanství zaniká:

  • prohlášením učiněným u zastupitelského úřadu, v němž občan uvede, kdy nabyl cizího státního občanství (prokazovat to však nemusí)
  • samotným nabytím cizího státního občanství, tedy ipso facto

Tato striktní pravidla se setkala s velkou nelibostí u české emigrantské komunity, protože fakticky ponechala v platnosti komunistická rozhodnutí o zbavení státního občanství a zabránila emigrantům v získání českého občanství, pokud nebyli ochotni zříci se svého nového občanství. I když v r. 1999 bylo toto pravidlo v případě emigrantů částečně zmíněno, vzájemná animosita přetrvává.

Občanství kraje a obce

Občanem územního samosprávného celku, tzn. kraje nebo obce, je ten státní občan České republiky, který je na jeho území přihlášen k trvalému pobytu. Práva občana, s výjimkou práva volebního, může vykonávat i ta osoba, která dosáhla věku 18 let a vlastní na území kraje nebo obce nemovitost; nemusí jít přitom nutně o českého občana ani o občana jiné členské země Evropské unie.

Tento druh občanství vzniká a existuje ex lege, nezávisle na vůli občana, a ex lege rovněž zaniká.

Občanství Evropské unie

Pojem občanství Evropské unie (EU), které automaticky přísluší všem občanům členských zemí EU, poprvé zavedla Maastrichtská smlouva v r. 1992 a pojem dále rozšířila v r. 1997 Amsterdamská smlouva.

Občanům EU svědčí řada práv, např. volně se pohybovat po celém území Unie, volit a být volen do Evropského parlamentu, podávat stížnosti Evropskému ombudsmanovi, obracet se na orgány EU, být pod konsulární a diplomatickou ochranou zastupitelského úřadu jiného státu EU v případě, že mateřský stát v příslušné zemi diplomatickou misi nemá apod.