Osoba: Porovnání verzí
(Doplněno) |
(dopracování, -neexistující odkazy) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | ''' | + | '''Osoba (subjekt)''' je každý, kdo je způsobilý nabývat (hmotných) práv a povinností, tzn. je nadán ''hmotněprávní subjektivitou''. Jedná se buď o [[fysická osoba|fysickou]], anebo [[právnická osoba|právnickou osobu]]. Osoby vystupují v [[právní vztah|právních vztazích]] vlastním jménem. |
| − | Nemusí jít jen o osobu (člověka) v běžném smyslu | + | Nemusí jít jen o osobu (člověka) v běžném smyslu – ta se v právu nazývá fysickou osobou – ale i právnické osoby, jako jsou [[obchodní společnost]]i, [[spolek|spolky]], [[nadace]] apod. Mezi právnické osoby patří i [[veřejnoprávní korporace]], jako např. [[obec|obce]] nebo [[kraj]]e. Ne všichni, kdo na veřejnosti vystupují pod svým jménem, jsou však právnickou osobu. [[Podnik]], byť je zhusta personifikován, je pouhou [[věc]]í. Rovněž [[veřejný úřad|veřejné úřady]], tj. [[soud]]y a [[správní úřad]]y, k nimž patří i bezpečností sbory ([[policie]])), nejsou právnickou osobou. Tou je pouze veřejnoprávní korporace, jejímiž orgány jsou. Opačný právní názor je residuem tzv. rozpočtových organisací (dnes [[organisační složka státu]]), které právní subjektivitu měly. |
| − | |||
| − | Ne | ||
Za zvláštní druh osoby se někdy pokládá [[stát]]; toto rozlišování však není důvodné, neboť stát, vystupuje-li v [[soukromé právo|soukromoprávních vztazích]] (např. ve vztahu ke svému vlastnímu, tzn. státnímu majetku), je běžnou veřejnoprávní korporací. | Za zvláštní druh osoby se někdy pokládá [[stát]]; toto rozlišování však není důvodné, neboť stát, vystupuje-li v [[soukromé právo|soukromoprávních vztazích]] (např. ve vztahu ke svému vlastnímu, tzn. státnímu majetku), je běžnou veřejnoprávní korporací. | ||
| Řádka 12: | Řádka 10: | ||
* [[fysická osoba]] | * [[fysická osoba]] | ||
* [[právnická osoba]] | * [[právnická osoba]] | ||
| − | |||
| − | |||
| − | |||
Verse z 4. 11. 2005, 17:15
Osoba (subjekt) je každý, kdo je způsobilý nabývat (hmotných) práv a povinností, tzn. je nadán hmotněprávní subjektivitou. Jedná se buď o fysickou, anebo právnickou osobu. Osoby vystupují v právních vztazích vlastním jménem.
Nemusí jít jen o osobu (člověka) v běžném smyslu – ta se v právu nazývá fysickou osobou – ale i právnické osoby, jako jsou obchodní společnosti, spolky, nadace apod. Mezi právnické osoby patří i veřejnoprávní korporace, jako např. obce nebo kraje. Ne všichni, kdo na veřejnosti vystupují pod svým jménem, jsou však právnickou osobu. Podnik, byť je zhusta personifikován, je pouhou věcí. Rovněž veřejné úřady, tj. soudy a správní úřady, k nimž patří i bezpečností sbory (policie)), nejsou právnickou osobou. Tou je pouze veřejnoprávní korporace, jejímiž orgány jsou. Opačný právní názor je residuem tzv. rozpočtových organisací (dnes organisační složka státu), které právní subjektivitu měly.
Za zvláštní druh osoby se někdy pokládá stát; toto rozlišování však není důvodné, neboť stát, vystupuje-li v soukromoprávních vztazích (např. ve vztahu ke svému vlastnímu, tzn. státnímu majetku), je běžnou veřejnoprávní korporací.
Vedle hmotněprávní subjektivity se někdy rozlišuje širší subjektivita procesněprávní, tzn. způsobilost být účastníkem soudního, popř. správního řízení. Příkladem subjektu, který není způsobilý nabývat práv a povinností, ale může být žalován, je přípravný výbor politické strany. O účelnosti takové úpravy a praxe lze však s úspěchem pochybovat, zejména s ohledem na to, že proti takové ne-osobě nelze s úspěchem vést výkon rozhodnutí.
