Počítání času: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
(Formulace)
d ("Promlčecí doba" je podle NOZ lhůtou, odebral jsem ji tedy z příkladů vztahujících se k době.)
 
(Není zobrazeno 33 mezilehlých verzí od 6 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
'''Počítání času''' je v právu (s nesystémovou výjimkou [[pracovní právo|práva pracovního]]) upraveno jednotně v [[občanský zákoník|občanském zákoníku]]. Ačkoli tato pravidla nejsou nijak složitá, [[laik|laici]] je většinou neznají a tak se např. stává, že zbytečně a s obtížemi podávají [[pošta|poštovní]] zásilku o víkendu, ačkoli k zachování lhůty by stačilo podat ji v pondělí.
+
'''Počítání času''' je v českém právu (s nesystémovou výjimkou [[pracovní právo|práva pracovního]]) upraveno jednotně v [[občanský zákoník|občanském zákoníku]]. Ačkoli tato [[pravidlo|pravidla]] nejsou nijak složitá, [[laik|laici]] je většinou neznají a tak se např. stává, že zbytečně a s obtížemi podávají [[pošta|poštovní]] zásilku o víkendu, ačkoli k zachování lhůty by stačilo podat ji v pondělí.
  
== Délka lhůty/doby ==
+
== Lhůta nebo doba? ==
 +
Při počítání času se rozlišuje '''lhůta''' a '''doba'''; je však třeba podotknout, že toto rozlišování není přijímáno jednoznačně. Někteří autoři je nepoužívají a hovoří v obou případech o lhůtách (které případně rozlišují na lhůty '''počínací''' a '''končící'''), nebo dokonce užívají oba termíny ''promiscue''. Legislativně technicky se doba vyjadřuje prostým časovým údajem, např. „nejdéle do“, zatímco lhůta se vyjadřuje výslovně, např. slovy „ve lhůtě do“.
 +
 
 +
# '''Dobou''' se rozumí časový interval, s jehož uplynutím spojuje právo určitý následek, a to bez ohledu na to, je-li v tomto čase něco vykonáno (nejvýš může dojít k jejímu zastavení nebo přerušení – vizte níže). Příklady: [[výpověď|výpovědní]] doba u [[pracovní poměr|pracovního poměru]], zkušební doba při [[podmíněný trest|podmíněném odsouzení]] v [[trestní právo|trestním právu]], [[vydržení|vydržecí]] doba
 +
# '''Lhůta''' je časový interval, v němž musí být něco vykonáno, aby ''nenastal'' [[právní předpis|právním předpisem]] předpokládaný (zpravidla [[sankce|sankční]]) následek. Stane-li se tak, lhůta pozbude významu (bude „dodržena“, popř. "zachována"); nestane-li se tak, lhůta uplyne marně (bude „zmeškána“). Obvykle se počítá od data, které je pro počátek lhůty rozhodné, dopředu, a to podle shora uvedených pravidel. Výjimkou je např. povinnost oznámit konání [[shromáždění občanů]], kde se lhůta počítá zpětně od zamýšleného dne konání shromáždění. Příklady: lhůta k [[plnění]] stanovená v [[rozsudek|rozsudku]], [[prekluse|preklusivní]] (propadná) lhůta, lhůta k podání [[odvolání]]
 +
 
 +
V případě [[výpověď|výpovědi]] [[smlouva|smlouvy]] má ''[[stricto sensu]]'' smysl hovořit jak o výpovědní lhůtě, tak o výpovědní době: může být např. sjednáno, že [[výpověď]] [[smlouva|smlouvy]] musí být doručena druhé straně ve lhůtě tří měsíců před datem, k němuž má být [[smlouva]] zrušena (pak jde o lhůtu), anebo že smlouva skončí k poslednímu dni měsíce následující po [[doručení]] písemné [[výpověď|výpovědi]] druhé straně – v tom případě se jedná o dobu. V obou případech však po platné [[výpověď|výpovědi]] počíná běžet výpovědní doba, nikoli lhůta.
 +
 
 +
== Druhy lhůt ==
 +
Theorie rozlišuje dva druhy lhůt:
 +
 
 +
# '''Hmotněprávní''' (preklusivní, propadné) lhůty jsou lhůty, jejichž běh zpravidla nelze ovlivnit jednáním [[recipient]]ů příslušných [[právní norma|právních norem]] – jejich zmeškání má za následek zánik práva, konec lhůty je absolutní a lhůtu nelze vracet.
 +
# '''Procesní''' (pořádkové, soudcovské) lhůty jsou stanoveny pouze v zájmu efektivity [[řízení]]. Jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva, pokud k němu došlo z omluvitelných důvodů, může být lhůta vrácena, takže se k jejímu zmeškání nepřihlédne. U tzv. soudcovských lhůt navíc ani není třeba o vracení žádat. Některé procesní lhůty, např. lhůta k podání [[dovolání]], jsou naopak striktní a jejich zmeškání nelze prominout.
 +
 
 +
== Subjektivní a objektivní lhůta ==
 +
Pro počátek lhůty (případně též doby) může být buď rozhodující okamžik, kdy k události skutečně došlo – pak se v nauce hovoří o '''objektivní lhůtě''' – nebo okamžik, kdy se určitá [[osoba]] o události dozvěděla – tzv. '''subjektivní lhůta''' (o objektivní a subjektivní době se zpravidla nemluví, ač by to bylo v některých případech přesnější). Často se oba druhy lhůt kombinují, např. u práva na náhradu [[škoda|škody]].
 +
 
 +
== Počítání času ==
 
Při počítání času je rozhodné, jaká jednotka času je použita pro stanovení určité lhůty nebo doby:
 
Při počítání času je rozhodné, jaká jednotka času je použita pro stanovení určité lhůty nebo doby:
# Je-li lhůta/doba určena počtem dnů, začíná se počítat o půlnoci (ve 24.00 hod.) dne, kdy došlo k události, od níž se odvíjí, a skončí o příslušný počet dnů později. To znamená, že stačí ke dni, kdy k události došlo, přičíst počet dnů lhůty/doby, a dostaneme poslední den lhůty/doby: např. třídenní lhůta/doba odvíjející se od doručení zásilky, k němuž došlo [[:cs:4. května|4. května]], skončí [[:cs:7. května|7. května]], neboť 4 + 3 = 7.
+
 
# Lhůta/doba stanovená počtem týdnů, měsíců nebo let skončí v den, který se pořadovým číslem nebo označením shoduje se dnem, od něhož se počátek lhůty/doby odvíjí, tzn. týdenní lhůta/doba počítaná od pátku [[:cs:4. května|4. května]] skončí v pátek [[:cs:11. května|11. května]], měsíční lhůta/doba skončí [[:cs:4. června|4. června]] a roční [[:cs:4. května|4. května]] následujícího roku. Stane-li se, že takový den v měsíci neexistuje, např. u tříměsíční lhůty/doby počítané od [[:cs:31. ledna|31. ledna]] nebo u roční od [[:cs:29. února|29. února]], skončí lhůta/doba v poslední den v měsíci, tzn. v uvedneých příkladech [[:cs:30. dubna|30. dubna]], resp. [[:cs:28. února|28. února]] následujícího roku.
+
# Je-li lhůta/doba určena počtem dnů, začíná se počítat o půlnoci (ve 24.00 hod.) dne, kdy došlo k události, od níž se odvíjí, a skončí o příslušný počet dnů později. To znamená, že stačí ke dni, kdy k události došlo, přičíst počet dnů lhůty/doby, a dostaneme poslední den lhůty/doby: např. třídenní lhůta/doba odvíjející se od doručení zásilky, k němuž došlo 4. května, skončí 7. května, neboť 4 + 3 = 7.
# Je-li při stanovení lhůty/doby použito rozlišování na poloviny měsíce (to je však v praxe velmi řídké), rozumí se polovinou měsíce 15 dnů, bez ohledu na to, kolik dnů měsíc skutečně má.
+
# Lhůta/doba stanovená počtem týdnů, měsíců nebo let skončí v den, který se pořadovým číslem nebo označením shoduje se dnem, od něhož se počátek lhůty/doby odvíjí, tzn. týdenní lhůta/doba počítaná od pátku 4. května skončí v pátek 11. května, měsíční lhůta/doba skončí 4. června a roční 4. května následujícího roku. Stane-li se, že takový den v měsíci neexistuje, např. u tříměsíční lhůty/doby počítané od 31. ledna nebo u roční od 29. února, skončí lhůta/doba v poslední den v měsíci, tzn. v uvedených příkladech 30. dubna, resp. 28. února následujícího roku.
# Připadá-li den lhůty/doby na sobotu, neděli nebo (státní) svátek, je posledním dnem lhůty/doby nejbližší následující pracovní den. Toto důležité pravidlo, jak v r. [[:cs:1998|1998]] [[judikatura|judikoval]] [[Ústavní soud]], platí v celém [[právní řád|právním řádu]], včetně [[ústavní právo|práva ústavního]].
+
# Je-li při stanovení lhůty/doby použito rozlišování na poloviny měsíce (to je však v praxi velmi řídké), rozumí se polovinou měsíce 15 dnů, bez ohledu na to, kolik dnů měsíc skutečně má.
 +
# Připadá-li poslední den lhůty/doby na sobotu, neděli nebo (státní) svátek, je posledním dnem lhůty/doby nejbližší následující pracovní den. Toto důležité pravidlo, jak [[judikatura|judikoval]] [[Ústavní soud]], platí v celém [[právní řád|právním řádu]], včetně [[ústavní právo|práva ústavního]] (nález [[ÚS]] ''president republiky v. poslanecká sněmovna'' z 17. 12. 1997 o počítání času, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ).
 
# Lhůty/doby počítané na hodiny, popř. na minuty nebo sekundy obecnou úpravu postrádají a je vždy třeba vyjít z toho, co je stanoveno v příslušné [[smlouva|smlouvě]] nebo [[právní předpis|právním předpisu]].
 
# Lhůty/doby počítané na hodiny, popř. na minuty nebo sekundy obecnou úpravu postrádají a je vždy třeba vyjít z toho, co je stanoveno v příslušné [[smlouva|smlouvě]] nebo [[právní předpis|právním předpisu]].
  
 
Někdy se lhůty a doby počítají v pracovních dnech, obvyklejší (a tradiční) je jejich počítání na dny kalendářní.
 
Někdy se lhůty a doby počítají v pracovních dnech, obvyklejší (a tradiční) je jejich počítání na dny kalendářní.
  
== Lhůta nebo doba? ==
+
Podle délky se liší názvy lhůt, např. 15denní se považuje za střední.<ref>Zbyněk Šín: ''Tvorba práva. Pravidla, metodika, technika.'' C. H. Beck, Praha 2009, 2. ed., p. 154.</ref>
Při počítání času se rozlišuje '''lhůta''' a '''doba'''; je však třeba podotknout, že toto rozlišování není přijímáno jednoznačně. Někteří autoři je nepoužívají a hovoří v obou případech o lhůtách (které případně rozlišují na lhůty '''počínací''' a '''končící'''), nebo dokonce užívají oba termíny ''[[:cs:promiscue|promiscue]]''.
 
# '''Lhůta''' je časový interval, v němž musí být něco vykonáno, aby ''nenastal'' právním předpisem předpokládaný (zpravidla[[sankce|sankční]]) následek. Obvykle se počítá od data, které je pro počátek lhůty rozhodné, dopředu, a to podle shora uvedených pravidel. Výjimkou je např. povinnost oznámit konání [[shromáždění občanů]], kde se lhůta počítá zpětně od zamýšleného dne konání shromáždění. Příklady: lhůta k [[plnění]] stanovená v [[rozsudek|rozsudku]], [[prekluse|preklusivní]] (propadná) lhůta, lhůta k podání [[odvolání]]
 
# '''Dobou''' se rozumí časový interval, s jehož skončením spojuje právo určitý následek, a to bez ohledu na to, je-li v této lhůtě něco vykonáno (nejvýš může dojít k jejímu zastavení nebo přerušení - viz níže). Příklady: [[promlčení|promlčecí]] doba, [[výpověď|výpovědní]] doba u [[pracovní poměr|pracovního poměru]], zkušební doba při [[podmíněný trest|podmíněném odsouzení]] v [[trestní právo|trestním právu]]
 
 
 
V případě [[výpověď|výpovědi]] [[smlouva|smlouvy]] má ''[[stricto sensu]]'' smysl hovořit jak o výpovědní lhůtě, tak o výpovědní době: může být např. sjednáno, že [[výpověď]] [[smlouva|smlouvy]] musí být doručena druhé straně ve lhůtě tří měsíců před datem, k němuž má být [[smlouva]] zrušena (pak jde o lhůtu), anebo že smlouva skončí k poslednímu dni měsíce následující po [[doručení]] písemné [[výpověď|výpovědi]] druhé straně - v tom případě se jedná o dobu. V obou případech však po platné [[výpověď|výpovědi]] počíná běžet výpovědní doba, nikoli lhůta.
 
 
 
== Druhy lhůt ==
 
Theorie rozlišuje dva druhy lhůt:
 
# '''Hmotněprávní''' (preklusivní, propadné) lhůty jsou lhůty, jejichž běh zpravidla nelze ovlivnit jednáním recipientů příslušných [[právní norma|právních norem]] - jejich zmeškání za následek zánik práva, konec lhůty je absolutní a lhůtu nelze vracet.
 
# '''Procesní''' (pořádkové, soudcovské) lhůty jsou stanoveny pouze v zájmu efektivity [[řízení]]. Jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva, pokud k němu došlo z omluvitelných důvodů, může být lhůta vrácena, takže se k jejímu zmeškání nepřihlédne. U tzv. soudcovských lhůt navíc ani není třeba o vracení žádat.
 
  
 
== Poštovní přeprava ==
 
== Poštovní přeprava ==
Již od [[:cs:18. století|18. století]] se v právu ustálila zvyklost, že do běhu lhůt se nepočítá doba [[pošta|poštovní]] přepravy. V českém právu však toto pravidlo není implementováno důsledně, a tak se sice běh lhůt k podání [[opravný prostředek|opravných prostředků]] správně odvíjí od data [[doručení]] napadeného [[rozhodnutí]] a nikoli od data jeho vydání (tzv. procesní, popř. pořádkové lhůty), avšak u [[hmotné právo|hmotněprávních]] ([[preklusivních]]) lhůt se doba poštovní přepravy do lhůty zahrnuje, a tak k [[prekluse|preklusi]] nedoje jen tehdy, je-li zásilka v poslední den lhůty [[soud]]u nebo jinému adresátu skutečně doručena.
+
Již od 18. století existuje [[právní obyčej]], že do běhu lhůt se nepočítá doba [[pošta|poštovní]] přepravy. V českém právu však toto pravidlo není implementováno důsledně, a tak se sice běh lhůt k podání [[opravný prostředek|opravných prostředků]] správně odvíjí od data [[doručení]] napadeného [[rozhodnutí]] a nikoli od data jeho vydání (procesní, popř. pořádkové lhůty), avšak u [[hmotné právo|hmotněprávních]] ([[prekluse|preklusivních]]) lhůt se doba poštovní přepravy do lhůty zahrnuje, a tak k [[prekluse|preklusi]] nedoje jen tehdy, je-li zásilka v poslední den lhůty [[soud]]u nebo jinému adresátu skutečně doručena.
  
 
Ještě složitější situace je u lhůt, které vyžadují, aby byla ve [[hmotné právo|hmotněprávní]] lhůtě vyrozuměna [[fysická osoba|fysická]] nebo [[právnická osoba]], u níž bývá často obtížné až nemožné řádné doručení zajistit (a v jejímž zájmu je přijetí zásilky oddalovat). Dojde-li ke sporu, je třeba složitě dovozovat, že oznámení bylo učiněno včas a nebylo v moci odesílatele zajistit, aby si adresát zásilku převzal.
 
Ještě složitější situace je u lhůt, které vyžadují, aby byla ve [[hmotné právo|hmotněprávní]] lhůtě vyrozuměna [[fysická osoba|fysická]] nebo [[právnická osoba]], u níž bývá často obtížné až nemožné řádné doručení zajistit (a v jejímž zájmu je přijetí zásilky oddalovat). Dojde-li ke sporu, je třeba složitě dovozovat, že oznámení bylo učiněno včas a nebylo v moci odesílatele zajistit, aby si adresát zásilku převzal.
Řádka 30: Řádka 38:
 
Stávající úprava tak hraničí s odpíráním práva na [[spravedlivý proces]].
 
Stávající úprava tak hraničí s odpíráním práva na [[spravedlivý proces]].
  
== Stavění a přerušení lhůty/doby ==
+
== Stavění a přerušení lhůty ==
O '''stavění''' lhůty/doby se hovoří v případě, že lhůta/doba v důsledku určité události nebo situace přestává běžet. Když tato událost nebo situace pomine, pokračuje lhůta/doba tam, kde se zastavila.
+
Podle některých názoru lze stavět nebo přerušit jen lhůtu; dobu nikoliv.
  
'''Přerušení''' (přetržení) lhůty/doby znamená, že událost nevyvolá jen zastavení běhu lhůty/doby, ale vrátí ji na počátek, takže poté, co událost skončí, se lhůta/doba znovu rozběhne v celé své délce.
+
O '''stavění''' lhůty se hovoří v případě, že lhůta v důsledku určité události nebo situace přestává běžet. Když tato událost nebo situace pomine, pokračuje lhůta tam, kde se zastavila. Příkladem je stavění promlčecí doby zahájením řízení o žalobě.
  
== Subjektivní a objektivní lhůta ==
+
'''Přerušení''' (přetržení) lhůty znamená, že událost nevyvolá jen zastavení běhu lhůty, ale vrátí ji na počátek, takže poté, co událost skončí, se lhůta znovu rozběhne v celé své délce. Takto se přerušuje např. promlčecí doba v trestním právu.
Pro počátek lhůty (případně též doby) může být buď rozhodující okamžik, kdy k události skutečně došlo - pak se hovoří o '''objektivní lhůtě''' - nebo okamžik, kdy se určitá [[osoba]] o události dozvěděla - tzv. '''subjektivní lhůta''' (o objektivní a subjektivní době se zpravidla nehovoří, ač by to bylo v některých případech přesnější). Často se oba druhy lhůt kombinují, např. u práva na náhradu [[škoda|škody]].
+
 
 +
== {{Interní odkazy}} ==
 +
* [[Od nepaměti]]
 +
 
 +
== Poznámky pod čarou ==
 +
<references />
 +
 
 +
== Externí odkazy ==
 +
* [http://legal.pecina.cz/lht/ výpočty lhůt]
  
 
[[Kategorie:Základní pojmy]]
 
[[Kategorie:Základní pojmy]]

Aktuální verse z 7. 10. 2015, 16:34

Počítání času je v českém právu (s nesystémovou výjimkou práva pracovního) upraveno jednotně v občanském zákoníku. Ačkoli tato pravidla nejsou nijak složitá, laici je většinou neznají a tak se např. stává, že zbytečně a s obtížemi podávají poštovní zásilku o víkendu, ačkoli k zachování lhůty by stačilo podat ji v pondělí.

Lhůta nebo doba?

Při počítání času se rozlišuje lhůta a doba; je však třeba podotknout, že toto rozlišování není přijímáno jednoznačně. Někteří autoři je nepoužívají a hovoří v obou případech o lhůtách (které případně rozlišují na lhůty počínací a končící), nebo dokonce užívají oba termíny promiscue. Legislativně technicky se doba vyjadřuje prostým časovým údajem, např. „nejdéle do“, zatímco lhůta se vyjadřuje výslovně, např. slovy „ve lhůtě do“.

  1. Dobou se rozumí časový interval, s jehož uplynutím spojuje právo určitý následek, a to bez ohledu na to, je-li v tomto čase něco vykonáno (nejvýš může dojít k jejímu zastavení nebo přerušení – vizte níže). Příklady: výpovědní doba u pracovního poměru, zkušební doba při podmíněném odsouzení v trestním právu, vydržecí doba
  2. Lhůta je časový interval, v němž musí být něco vykonáno, aby nenastal právním předpisem předpokládaný (zpravidla sankční) následek. Stane-li se tak, lhůta pozbude významu (bude „dodržena“, popř. "zachována"); nestane-li se tak, lhůta uplyne marně (bude „zmeškána“). Obvykle se počítá od data, které je pro počátek lhůty rozhodné, dopředu, a to podle shora uvedených pravidel. Výjimkou je např. povinnost oznámit konání shromáždění občanů, kde se lhůta počítá zpětně od zamýšleného dne konání shromáždění. Příklady: lhůta k plnění stanovená v rozsudku, preklusivní (propadná) lhůta, lhůta k podání odvolání

V případě výpovědi smlouvystricto sensu smysl hovořit jak o výpovědní lhůtě, tak o výpovědní době: může být např. sjednáno, že výpověď smlouvy musí být doručena druhé straně ve lhůtě tří měsíců před datem, k němuž má být smlouva zrušena (pak jde o lhůtu), anebo že smlouva skončí k poslednímu dni měsíce následující po doručení písemné výpovědi druhé straně – v tom případě se jedná o dobu. V obou případech však po platné výpovědi počíná běžet výpovědní doba, nikoli lhůta.

Druhy lhůt

Theorie rozlišuje dva druhy lhůt:

  1. Hmotněprávní (preklusivní, propadné) lhůty jsou lhůty, jejichž běh zpravidla nelze ovlivnit jednáním recipientů příslušných právních norem – jejich zmeškání má za následek zánik práva, konec lhůty je absolutní a lhůtu nelze vracet.
  2. Procesní (pořádkové, soudcovské) lhůty jsou stanoveny pouze v zájmu efektivity řízení. Jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva, pokud k němu došlo z omluvitelných důvodů, může být lhůta vrácena, takže se k jejímu zmeškání nepřihlédne. U tzv. soudcovských lhůt navíc ani není třeba o vracení žádat. Některé procesní lhůty, např. lhůta k podání dovolání, jsou naopak striktní a jejich zmeškání nelze prominout.

Subjektivní a objektivní lhůta

Pro počátek lhůty (případně též doby) může být buď rozhodující okamžik, kdy k události skutečně došlo – pak se v nauce hovoří o objektivní lhůtě – nebo okamžik, kdy se určitá osoba o události dozvěděla – tzv. subjektivní lhůta (o objektivní a subjektivní době se zpravidla nemluví, ač by to bylo v některých případech přesnější). Často se oba druhy lhůt kombinují, např. u práva na náhradu škody.

Počítání času

Při počítání času je rozhodné, jaká jednotka času je použita pro stanovení určité lhůty nebo doby:

  1. Je-li lhůta/doba určena počtem dnů, začíná se počítat o půlnoci (ve 24.00 hod.) dne, kdy došlo k události, od níž se odvíjí, a skončí o příslušný počet dnů později. To znamená, že stačí ke dni, kdy k události došlo, přičíst počet dnů lhůty/doby, a dostaneme poslední den lhůty/doby: např. třídenní lhůta/doba odvíjející se od doručení zásilky, k němuž došlo 4. května, skončí 7. května, neboť 4 + 3 = 7.
  2. Lhůta/doba stanovená počtem týdnů, měsíců nebo let skončí v den, který se pořadovým číslem nebo označením shoduje se dnem, od něhož se počátek lhůty/doby odvíjí, tzn. týdenní lhůta/doba počítaná od pátku 4. května skončí v pátek 11. května, měsíční lhůta/doba skončí 4. června a roční 4. května následujícího roku. Stane-li se, že takový den v měsíci neexistuje, např. u tříměsíční lhůty/doby počítané od 31. ledna nebo u roční od 29. února, skončí lhůta/doba v poslední den v měsíci, tzn. v uvedených příkladech 30. dubna, resp. 28. února následujícího roku.
  3. Je-li při stanovení lhůty/doby použito rozlišování na poloviny měsíce (to je však v praxi velmi řídké), rozumí se polovinou měsíce 15 dnů, bez ohledu na to, kolik dnů měsíc skutečně má.
  4. Připadá-li poslední den lhůty/doby na sobotu, neděli nebo (státní) svátek, je posledním dnem lhůty/doby nejbližší následující pracovní den. Toto důležité pravidlo, jak judikoval Ústavní soud, platí v celém právním řádu, včetně práva ústavního (nález ÚS president republiky v. poslanecká sněmovna z 17. 12. 1997 o počítání času, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ).
  5. Lhůty/doby počítané na hodiny, popř. na minuty nebo sekundy obecnou úpravu postrádají a je vždy třeba vyjít z toho, co je stanoveno v příslušné smlouvě nebo právním předpisu.

Někdy se lhůty a doby počítají v pracovních dnech, obvyklejší (a tradiční) je jejich počítání na dny kalendářní.

Podle délky se liší názvy lhůt, např. 15denní se považuje za střední.[1]

Poštovní přeprava

Již od 18. století existuje právní obyčej, že do běhu lhůt se nepočítá doba poštovní přepravy. V českém právu však toto pravidlo není implementováno důsledně, a tak se sice běh lhůt k podání opravných prostředků správně odvíjí od data doručení napadeného rozhodnutí a nikoli od data jeho vydání (procesní, popř. pořádkové lhůty), avšak u hmotněprávních (preklusivních) lhůt se doba poštovní přepravy do lhůty zahrnuje, a tak k preklusi nedoje jen tehdy, je-li zásilka v poslední den lhůty soudu nebo jinému adresátu skutečně doručena.

Ještě složitější situace je u lhůt, které vyžadují, aby byla ve hmotněprávní lhůtě vyrozuměna fysická nebo právnická osoba, u níž bývá často obtížné až nemožné řádné doručení zajistit (a v jejímž zájmu je přijetí zásilky oddalovat). Dojde-li ke sporu, je třeba složitě dovozovat, že oznámení bylo učiněno včas a nebylo v moci odesílatele zajistit, aby si adresát zásilku převzal.

Stávající úprava tak hraničí s odpíráním práva na spravedlivý proces.

Stavění a přerušení lhůty

Podle některých názoru lze stavět nebo přerušit jen lhůtu; dobu nikoliv.

O stavění lhůty se hovoří v případě, že lhůta v důsledku určité události nebo situace přestává běžet. Když tato událost nebo situace pomine, pokračuje lhůta tam, kde se zastavila. Příkladem je stavění promlčecí doby zahájením řízení o žalobě.

Přerušení (přetržení) lhůty znamená, že událost nevyvolá jen zastavení běhu lhůty, ale vrátí ji na počátek, takže poté, co událost skončí, se lhůta znovu rozběhne v celé své délce. Takto se přerušuje např. promlčecí doba v trestním právu.

Vizte též

Poznámky pod čarou

  1. Zbyněk Šín: Tvorba práva. Pravidla, metodika, technika. C. H. Beck, Praha 2009, 2. ed., p. 154.

Externí odkazy