Právo: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
(* [http://leblog.cz/ Law&Economics Blog])
(reforma)
 
(Není zobrazeno 45 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
'''Právo''' (v objektivním smyslu) je soubor [[právní norma|právních norem]], tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné
+
'''Právo''' je pojem, který se na rozdíl od angličtiny používá ve dvojím pojetí:
společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů.
+
# v objektivním smyslu (anglicky ''law'') je to druh [[Normativní systém|normativního systému]] – soubor [[právní norma|právních norem]], tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů a
 +
# v subjektivním smyslu (anglicky ''right'') je to [[oprávnění]] [[osoba|osoby]] nějak se chovat, více vizte v článku [[oprávnění]].
  
Právem v širším slova smyslu je každý takový soubor pravidel; jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje [[stát]]. V [[právní stát|právním státě]] má stát '''mocenský monopol''', tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva. Pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, morálka (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani [[církevní právo]], právem v užším smyslu nejsou.
+
Tento článek pojednání o právu v objektivním slova smyslu.
  
Zvláštní postavení v tomto smyslu má [[smluvní právo]]. Stát umožňuje, aby [[smluvník|smluvníci]] platné právo [[smlouva|smlouvou]] rozšířili – výhradně však na vzájemné vztahy – a dodržování uzavřené smlouvy pak vynucuje stejně jako jiné [[právní norma|právní normy]] (zásada ''pacta sunt servanda''). Z hlediska jednoho právního pojetí jsou ustanovení smluv přímo právem, z hlediska druhého je právem pouze povinnost dodržovat smluvní povinnosti; tento spor má však význam pouze z theoreticko-právního hlediska.
+
== Podstata práva ==
 
+
Právem se zabývá vědní obor zvaný [[jurisprudence]]. Výsledkem jeho poznání je právní '''nauka''' (lat. ''doctrina''). Vládnoucí theorií práva je '''fikční'''. [[Friedrich Karl von Savigny]] (1779–1861) tvrdil, že právo je umělý konstrukt, který nemá odraz v společenské realitě. Jeho opponent, [[Otto Friedrich von Gierke]]
Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí náboženské právo ([[šaría]]) a v některých působí náboženská [[policie]] (která má mj. právo [[přestupek|přestupce]] na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo [[vendeta|vendety]], v mnoha afrických zemích vynucují právo místo
 
státu kmeny nebo kmenové svazy.
 
 
 
== Theorie práva ==
 
Vládnoucí theorií práva je '''fikční'''. Friedrich Karl von Savigny (1779–1861) tvrdil, že právo je umělý konstrukt, který nemá odraz v společenské realitě. Jeho opponent, Otto Friedrich von Gierke
 
 
(1841–1921), je autorem '''organické''' theorie. Podle ní je právo pouhým odrazem reálně existujících společenských vztahů, které by existovaly i samy, bez práva. Podle něho ideální [[stát]] je synthesou ''Genossenschaften'' (horizontálních sdružení) a ''Herrschaften'' (vertikálních sdružení). Václav Klaus užitečnost horizontálních sdružení popírá a množství vertikálních sdružení se snaží minimalisovat.
 
(1841–1921), je autorem '''organické''' theorie. Podle ní je právo pouhým odrazem reálně existujících společenských vztahů, které by existovaly i samy, bez práva. Podle něho ideální [[stát]] je synthesou ''Genossenschaften'' (horizontálních sdružení) a ''Herrschaften'' (vertikálních sdružení). Václav Klaus užitečnost horizontálních sdružení popírá a množství vertikálních sdružení se snaží minimalisovat.
  
== Subjektivní a objektivní právo ==
+
=== Dovolenost ===
Neboť český výraz ''právo'' je mnohoznačný, rozlišuje se v právnické terminologii právo na ''objektivní'' a
+
Jedním z ústředních pojmů práva je '''dovolenost'''. Asi nejlépe ji kategorisuje [[:en:Fatwa|islámský právní systém]]:
''subjektivní''.
+
* povinné (angl. ''obligatory'')
 +
* chvályhodné (angl. ''commendable'')
 +
* dovolené (angl. ''permissible'')
 +
* nedoporučené (angl. ''despised'')
 +
* nedovolené (angl. ''not permitted'')
  
'''Subjektivní právo''' znamená právo, které někomu svědčí nebo může svědčit (např. právo na důchod, právo přednosti v jízdě apod.), kdežto
+
== Dělení práva ==
'''objektivní právo''' je právo jako takové, tzn. [[právní řád]], [[platné právo]].
+
Právem v širším slova smyslu je každý soubor pravidel ([[normativní systém]]); jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje [[stát]]. Podle etatistů, kteří neuznávají jiné veřejnoprávní entity než stát (např. náboženské společnosti či obce), má v [[právní stát|právním státě]] stát '''mocenský monopol''', tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva.<ref>Např. [[Eliška Wagnerová]]: „Předpokladem řádu v právním státu je státní monopol moci, která má sloužit při prosazování práva k ochraně občanů a zajišťování jejich svobody.“ (§ 42 nálezu ''[http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=5794 Šimsa v. správa vyšetřování StB v Praze]'')</ref> Podle nich pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, [[morálka]] (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani [[církevní právo]], právem v užším smyslu nejsou. Ve skutečnosti existují systémy jako ''lex mercatoria''.
  
Pro subjektivní právo někteří právní theoretici používají termínu '''oprávnění''', avšak tento výraz někteří nepokládají za zcela synonymní a šťastně zvolený, neboť asociuje představu, že oprávnění bylo někým uděleno, kdežto subjektivní právo
+
Zvláštní postavení v tomto smyslu má [[smluvní právo]]. Stát umožňuje, aby [[smluvník|smluvníci]] platné právo [[smlouva|smlouvou]] rozšířili – výhradně však na vzájemné vztahy – a dodržování uzavřené smlouvy pak vynucuje stejně jako jiné [[právní norma|právní normy]] (zásada ''pacta sunt servanda''). Z hlediska jednoho právního pojetí jsou ustanovení smluv přímo právem, z hlediska druhého je právem pouze povinnost dodržovat smluvní povinnosti; tento spor má však význam pouze z theoreticko-právního hlediska.
může být inherentní – vrozené (např. [[právo na život]] nebo právo na zabezpečení ve stáří).
 
 
 
Někdy se též v právních textech setkáváme s pojmem ''subjektivní povinnost''; protože však povinnost nemůže být nikdy objektivní v tom smyslu jako právo, je to hyperkorektní, nesprávný usus; pleonasmus. Vhodné je naopak spojovat povinnost s adjektivem ''právní'', čímž se odliší právem vynutitelná povinnost od povinnosti obecné, např. morální.
 
 
 
=== Definice subjektivního práva ===
 
Ačkoli se jedná o základní, intuitivně chápaný pojem, nalézt formálně přesnou a vyčerpávající definici subjektivního práva je obtížné.
 
Někdy se subjektivní právo vykládá jako přípustná, nikoli však povinná modalita jednání: právo zúčastnit se [[valné hromady]] [[akciová společnost|akciové společnosti]] svědčí mimo jiné všem [[akcionář]]ům, ale není jejich [[povinnost]]í: neúčast není pokládána za [[delikt]] v právním smyslu a [[akcionář]] nemůže být za absenci nijak postižen. Naopak pro členy [[představenstvo|představenstva]] [[akciová společnost|akciové společnosti]] bývá účast na [[valná hromada|valné hromadě]] povinná, není to tedy jejich subjektivní právo, ale [[právní povinnost]]; podobně v zemích, kde je zavedeno tzv. povinné [[volební právo]], nejde již o subjektivní právo, ale toto právo se stává [[volby|volební]] [[povinnost]]í.
 
 
 
Takové definice, ač jsou v literatuře časté, nepostihují však velmi širokou třídu subjektivních práv, kterým žádná rozpoznatelná volitelná modalita jednání neodpovídá: subjektivní právo [[věřitel]]e na vrácení splatného [[dluh]]u je fakticky [[právní povinnost]]í dlužnou věc přijmout, neboť jinak by se věřitel dostal do [[prodlení]], za něž by musel nést [[sankce|sankční]] důsledky. Přesto je vztah [[věřitel]]e k [[dlužník]]ovi jistě správné označovat za právo, nikoli za [[povinnost]].
 
 
 
Přesnější by patrně bylo definovat subjektivní právo reversně jako situaci existence [[právní povinnost]]i, která oprávněné osobě svědčí; těžkopádnost takové definice je ovšem patrná na první pohled.
 
 
 
O možnost variantního chování se jedná toliko u jednoho druhu subjektivního práva, totiž u '''svobody''', jež ''ex definitione'' vyžaduje nejméně dva mody chování, mezi nimiž si ten, komu svoboda svědčí, může bez hrozby [[sankce]] a v souladu s (objektivním) [[objektivní právo|právem]] vybrat – např. [[svoboda shromažďování]] znamená možnost, nikoli však [[povinnost]] beztrestně konat shromáždění občanů.
 
 
 
== Soukromé a veřejné právo ==
 
Objektivní právo se podle [[kontinentální právo|kontinentálního pojetí]], které je užíváno i v České republice, člení na '''právo veřejné''' a '''právo soukromé'''. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.
 
  
Charakteristickým znakem '''veřejného práva''' je, že právní vztahy jím upravené jsou ''asymetrické'' a ''nerovné'' (vrchnostenské), odpovídající vztahu stát–občan. Typickým veřejným právem je právo na [[sociální zabezpečení]]: sociální dávky může požadovat pouze [[fysická osoba]], jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje [[správní úřad]] ve [[správní řízení|správním řízení]] rozhodnutím, jež je [[správní akt|správním aktem]]. Není-li občan s rozhodnutím správního úřadu spokojen, může požádat o jeho přezkoumání [[soud]], který o jeho návrhu rozhodne ve [[správní soudnictví|správním soudnictví]].
+
Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí náboženské právo ([[šaría|šarīʿa]]) a v některých působí náboženská [[policie]] (která má mj. právo [[přestupek|přestupce]] na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo [[vendeta|vendety]], v mnoha afrických zemích vynucují právo místo státu kmeny nebo kmenové svazy.
  
Naproti tomu '''soukromoprávní vztahy''' charakterisuje ''symetrie'' a ''rovnost'' účastníků. Příkladem je právo na náhradu [[škoda|škody]] nebo právo na [[mzda|mzdu]] za vykonanou práci. V řízení o takovém nároku jsou obě strany v rovnoprávném postavení, žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat, a v případě sporu rozhoduje [[soud]] v [[občanskoprávní řízení|občanskoprávním řízení]].
+
=== Subjektivní a objektivní právo ===
 +
Jako '''objektivní''' právo je označováno veškeré právo zabezpečované (resp. vynucované) státem. Zodpovídá tedy otázku ''quid iuris'', "co je po právu", "co je právo" (v objektivním smyslu). Oproti tomu '''subjektivní''' právo (právo ve smyslu subjektivním) je pouze právo vyměřené objektivním právem vůči konkrétnímu (právnímu) [[subjekt]]u. Subjektivní právo tudíž zodpovídá otázku, zda subjektu náleží či nenáleží určité objektivní právo, tedy zda se subjekt dle objektivního práva smí či nesmí chovat určitým způsobem, zda má či nemá (k určitému chování) oprávnění. (Pojmy "subjektivní právo" a "oprávnění" bývají v právnické literatuře často ztotožňovány.)
  
[[Kontravalence]] veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných [[právní předpis|právních předpisů]]: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. [[trestní zákon]]) obsahují vesměs [[právní norma|kogentní právní normy]], od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky [[občanský zákoník]]) obsahují z větší části [[kogentní a dispositivní právní norma|dispositivní právní normy]], které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví [[zákon]], má tato dohoda před zákonem přednost.
+
=== Soukromé a veřejné právo ===
 +
Objektivní právo se podle [[kontinentální právo|kontinentálního pojetí]], které je užíváno i v České republice, člení na [[veřejné právo]] a [[soukromé právo]]. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.
  
== Hmotné a procesní právo ==
+
[[Kontravalence]] veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných [[právní předpis|právních předpisů]]: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. [[trestní zákon]]) obsahují vesměs kogentní [[právní norma|právní normy]], od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky [[občanský zákoník]]) obsahují z větší části [[dispositivní norma|dispositivní právní normy]], které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví [[zákon]], má tato dohoda před zákonem přednost.
Subjektivní práva se rozlišují na práva '''hmotná''' a '''procesní'''. Obdobně se člení i právo objektivní.
 
  
'''Hmotné právo''' stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. '''Procesní právo''' popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v [[občanskoprávní řízení|občanskoprávním řízení]] nebo ve [[správní řízení|správním řízení]]. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl.
+
=== Hmotné a procesní právo ===
 +
Právo (objektivní i subjektivní) se dělí na právo '''hmotné''' (angl. ''substantive law'') a '''procesní''' (angl. ''procedural law''). '''Hmotné právo''' stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. '''Procesní právo''' popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v [[občanskoprávní řízení|občanskoprávním řízení]] nebo ve [[správní řízení|správním řízení]]. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl.
  
 
Příkladem hmotněprávního [[kodex]]u je [[občanský zákoník]], příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu [[vlastnictví|vlastnického práva]] (a odpovídající hmotněprávní povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit).
 
Příkladem hmotněprávního [[kodex]]u je [[občanský zákoník]], příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu [[vlastnictví|vlastnického práva]] (a odpovídající hmotněprávní povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit).
Řádka 53: Řádka 39:
 
Procesní práva jsou upravena např. v [[občanský soudní řád|občanském soudním řádu]], příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud ho k tomu soud vyzve).
 
Procesní práva jsou upravena např. v [[občanský soudní řád|občanském soudním řádu]], příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud ho k tomu soud vyzve).
  
== Absolutní a relativní práva ==
+
== Právo a právníci ==
'''Absolutním''' (subjektivním) právem se rozumí právo, které oprávněnému nezakládá [[právní vztah]] k určité [[osoba|osobě]], ale působí vůči všem (''erga omnes''): příkladem jsou [[věcná práva]].
+
Právem se zabývají právníci. Ty lze ''cum grano salis'' rozdělit do těchto kategorií:
 
+
# [[soud]]ci a jiní [[úřad|úředníci]] – mají pravomoc rozhodovat
'''Relativní''' subjektivní právo je takové, které vytváří právní vztah mezi oprávněným a jednou nebo několika dalšími osobami: např. právo na náhradu [[škoda|škody]] spojuje [[poškozený|poškozeného]] s jedním nebo několika [[škůdce|škůdci]], vůči jiným osobám nepůsobí.
+
# [[akademie|akademici]] – právo vědecky zkoumají
 
+
# praktici – na základě výsledků akademie pro své klienty / zaměstnavatele usilují o příznivé rozhodnutí úředníků. Liší se podle specialisace na transakce (= smlouvy) či litigace (= spory).
Absolutní a relativní práva se v theorii rozlišují i u veřejných práv: příkladmo právo na [[starobní důchod]] je relativní (důchod není
 
oprávněnému povinen vyplácet každý, ale jen příslušný zákonem k tomu stanovený [[úřad]]), kdežto [[svoboda shromažďování]] je absolutní: nikdo nesmí druhému bránit v pokojném shromažďování.
 
 
 
Pro úplnost je nutno uvést, že u [[základní práva|základních práv]] se kategorie absolutní/relativní užívá i v dalším smyslu: '''absolutní základní právo''' je takové, které nelze omezit ani zákonem (např. právo nebýt vystaven [[mučení]]), zatímco '''relativní základní právo''' omezeno za jistých okolností být může (např. [[svoboda projevu]]).
 
  
 
== Vývoj práva v českých zemích po r. 1989 ==
 
== Vývoj práva v českých zemích po r. 1989 ==
Řádka 74: Řádka 56:
 
* Zdeněk Kühn: ''Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize.'' [[C. H. Beck]], Praha 2005
 
* Zdeněk Kühn: ''Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize.'' [[C. H. Beck]], Praha 2005
 
* Aleš Gerloch a Jan Tryzna: ''Nad vázaností soudce zákonem z pohledu některých soudních rozhodnutí.'' In [[Právní rozhledy]] 1/2007, pp. 23–28
 
* Aleš Gerloch a Jan Tryzna: ''Nad vázaností soudce zákonem z pohledu některých soudních rozhodnutí.'' In [[Právní rozhledy]] 1/2007, pp. 23–28
 +
 +
== Poznámky pod čarou ==
 +
<references />
  
 
== {{Interní odkazy}} ==
 
== {{Interní odkazy}} ==
# [[a/nebo]]
+
* [[Morálka]]
# [[neutralita]]
+
* [[Přirozené právo]]
# [[vše kromě zbraní]]
+
* [[Positivní právo]]
# [[znárodnění]]
+
* [[Právní odvětví]]
 +
* [[Výklad]]
 +
** [[Textualismus‎]]
 +
** [[Legalismus‎]]
 +
* [[Blog]]
  
 
== {{Externí odkazy}} ==
 
== {{Externí odkazy}} ==
 +
* [http://cs.wikisource.org/wiki/Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Pr%C3%A1vo Ottův slovník naučný]
 +
* [http://profipravo.cz/ Profi právo] – zpravodajství z justice
 +
* [http://pravnickyslovnik.cz/Tituln%C3%AD_strana Právnický slovník]
 
* [[Vojtěch Cepl]]: [http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=70 Prameny práva]
 
* [[Vojtěch Cepl]]: [http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=70 Prameny práva]
* [http://ihned.cz/c3-20193280-000000_d-zname-each-other-cili-kdyz-pravnici-krasne-mluvi povrchní úvaha o právním jazyku (Tomáš Němeček)]
+
* Tomáš Němeček – [http://ihned.cz/c3-20193280-000000_d-zname-each-other-cili-kdyz-pravnici-krasne-mluvi povrchní úvaha o právním jazyku]
* [http://leblog.cz/ Law&Economics Blog]
+
* Tomáš Sobek: [http://teorieprava.blogspot.com/2009/03/langdell-vs-frank.html Langdell vs. Frank] (historie theorie práva v USA)
 +
* Tomáš Sobek: [http://jinepravo.blogspot.com/2010/08/tomas-sobek-skola-volneho-prava-i.html Škola volného práva I] (německé hnutí volného práva (něm. ''Freirechtsbewegung''))
 +
* Tomáš Sobek: [http://jinepravo.blogspot.com/2010/08/tomas-sobek-skola-volneho-prava-ii_05.html Škola volného práva II] (dtto)
 +
* Tomáš Sobek: [http://jinepravo.blogspot.com/2010/08/tomas-sobek-nenapadna-propaganda-z.html Právní historism] (v Německu)
 +
* Daniel Krošlák – [http://teorieprava.blogspot.com/2009/12/sovietska-teoria-o-trojprvkovej.html?showComment=1261420662437#c4500747072814729000 kritika tříprvkové theorie právní normy] (hypothesa – disposice – sankce)
 +
* Jan Potměšil: Šarīʿa ([http://blisty.cz/art/38111.html 1], [http://blisty.cz/art/38149.html 2], [http://blisty.cz/art/38220.html 3], [http://blisty.cz/art/38240.html 4], [http://blisty.cz/art/38285.html 5] a [http://prestupky.blogspot.com/2010/04/vi-ustavni-pravo.html 6])
 +
* [[:en:Legal doctrine|Legal doctrine]] (anglicky)
  
 +
[[Kategorie:Právo| ]]
 
[[Kategorie:Základní pojmy]]
 
[[Kategorie:Základní pojmy]]
  
 
[[af:Reg]]
 
[[af:Reg]]
 
[[ar:قانون]]
 
[[ar:قانون]]
 +
[[arc:ܩܢܘܢܐ]]
 
[[an:Dreito]]
 
[[an:Dreito]]
[[ast:Derechu]]
+
[[ast:Drechu]]
 +
[[az:Hüquq]]
 +
[[bm:Sàrìya]]
 
[[bn:আইন]]
 
[[bn:আইন]]
 +
[[ba:Хоҡуҡ]]
 +
[[be:Права]]
 +
[[bar:Recht]]
 
[[bs:Pravo]]
 
[[bs:Pravo]]
 +
[[br:Gwir (lezenn)]]
 
[[bg:Право]]
 
[[bg:Право]]
 
[[ca:Dret]]
 
[[ca:Dret]]
 +
[[ceb:Pamalaod]]
 
[[cs:Právo]]
 
[[cs:Právo]]
 +
[[ch:Lai]]
 
[[co:Drittu]]
 
[[co:Drittu]]
[[da:Retsvidenskab]]
+
[[cy:Cyfraith]]
 +
[[da:Jura]]
 
[[de:Recht]]
 
[[de:Recht]]
 +
[[el:Δίκαιο]]
 
[[en:Law]]
 
[[en:Law]]
[[eo:Juro]]
+
[[eo:Leĝo (jura)]]
 
[[es:Derecho]]
 
[[es:Derecho]]
[[fa:حقوق (قانونی)]]
+
[[eu:Zuzenbide]]
 +
[[fa:قانون]]
 
[[fr:Droit]]
 
[[fr:Droit]]
 
[[fy:Rjocht]]
 
[[fy:Rjocht]]
 +
[[fur:Dirit]]
 
[[ga:Dlí]]
 
[[ga:Dlí]]
 
[[gv:Leigh]]
 
[[gv:Leigh]]
 
[[gl:Dereito]]
 
[[gl:Dereito]]
 +
[[ko:법]]
 +
[[he:דין]]
 +
[[hi:विधि]]
 
[[hr:Pravo]]
 
[[hr:Pravo]]
 
[[io:Yuro]]
 
[[io:Yuro]]
[[is:Lög]]
+
[[id:Hukum]]
 +
[[ia:Derecto]]
 
[[it:Diritto]]
 
[[it:Diritto]]
[[he:משפטים]]
+
[[kn:ಕಾನೂನು]]
[[ky:Hukuk]]
+
[[ka:სამართალი]]
 +
[[kk:Құқық]]
 +
[[ky:Укук]]
 +
[[ln:Mambí ma mibéko]]
 +
[[lo:ກົດໝາຍ]]
 +
[[sw:Sheria]]
 +
[[kv:Инӧд]]
 +
[[ht:Lalwa]]
 +
[[ku:Dad]]
 +
[[lad:Dirito]]
 
[[la:Ius]]
 
[[la:Ius]]
 +
[[lv:Tieslietas]]
 +
[[lt:Teisė]]
 
[[li:Rech]]
 
[[li:Rech]]
[[hu:jog]]
+
[[jbo:flalu]]
 +
[[hu:Jog]]
 
[[mk:Право]]
 
[[mk:Право]]
 
[[mi:Ture]]
 
[[mi:Ture]]
 
[[ms:Undang-undang]]
 
[[ms:Undang-undang]]
 
[[nl:Recht]]
 
[[nl:Recht]]
 +
[[ne:कानून]]
 
[[ja:法 (法学)]]
 
[[ja:法 (法学)]]
 
[[no:Rettsvitenskap]]
 
[[no:Rettsvitenskap]]
 +
[[nn:Rettsvitskap]]
 +
[[nrm:Loué]]
 +
[[oc:Drech]]
 
[[pl:Prawo]]
 
[[pl:Prawo]]
 
[[pt:Direito]]
 
[[pt:Direito]]
 
[[ro:Drept]]
 
[[ro:Drept]]
 +
[[qu:Chiqa]]
 
[[ru:Право]]
 
[[ru:Право]]
 +
[[sc:Deretu]]
 +
[[sco:Law]]
 +
[[sq:Ligji]]
 
[[simple:Law]]
 
[[simple:Law]]
[[sk:Právo]]
 
 
[[sl:Pravo]]
 
[[sl:Pravo]]
 +
[[sr:Право]]
 
[[fi:Laki]]
 
[[fi:Laki]]
 
[[sv:Juridik]]
 
[[sv:Juridik]]
Řádka 136: Řádka 172:
 
[[ta:சட்டம்]]
 
[[ta:சட்டம்]]
 
[[th:กฎหมาย]]
 
[[th:กฎหมาย]]
[[vi:Luật pháp]]
 
 
[[tr:Hukuk]]
 
[[tr:Hukuk]]
 
[[uk:Право]]
 
[[uk:Право]]
 +
[[ur:قانون]]
 +
[[vec:Lexe e derito]]
 +
[[vi:Luật pháp]]
 +
[[zh-classical:法律]]
 +
[[war:Balaud]]
 
[[yi:געזעץ]]
 
[[yi:געזעץ]]
 +
[[zh-yue:法律]]
 +
[[bat-smg:Īstatīms]]
 
[[zh:法律]]
 
[[zh:法律]]

Aktuální verse z 29. 9. 2016, 10:33

Právo je pojem, který se na rozdíl od angličtiny používá ve dvojím pojetí:

  1. v objektivním smyslu (anglicky law) je to druh normativního systému – soubor právních norem, tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů a
  2. v subjektivním smyslu (anglicky right) je to oprávnění osoby nějak se chovat, více vizte v článku oprávnění.

Tento článek pojednání o právu v objektivním slova smyslu.

Podstata práva

Právem se zabývá vědní obor zvaný jurisprudence. Výsledkem jeho poznání je právní nauka (lat. doctrina). Vládnoucí theorií práva je fikční. Friedrich Karl von Savigny (1779–1861) tvrdil, že právo je umělý konstrukt, který nemá odraz v společenské realitě. Jeho opponent, Otto Friedrich von Gierke (1841–1921), je autorem organické theorie. Podle ní je právo pouhým odrazem reálně existujících společenských vztahů, které by existovaly i samy, bez práva. Podle něho ideální stát je synthesou Genossenschaften (horizontálních sdružení) a Herrschaften (vertikálních sdružení). Václav Klaus užitečnost horizontálních sdružení popírá a množství vertikálních sdružení se snaží minimalisovat.

Dovolenost

Jedním z ústředních pojmů práva je dovolenost. Asi nejlépe ji kategorisuje islámský právní systém:

  • povinné (angl. obligatory)
  • chvályhodné (angl. commendable)
  • dovolené (angl. permissible)
  • nedoporučené (angl. despised)
  • nedovolené (angl. not permitted)

Dělení práva

Právem v širším slova smyslu je každý soubor pravidel (normativní systém); jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát. Podle etatistů, kteří neuznávají jiné veřejnoprávní entity než stát (např. náboženské společnosti či obce), má v právním státě stát mocenský monopol, tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva.[1] Podle nich pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, morálka (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani církevní právo, právem v užším smyslu nejsou. Ve skutečnosti existují systémy jako lex mercatoria.

Zvláštní postavení v tomto smyslu má smluvní právo. Stát umožňuje, aby smluvníci platné právo smlouvou rozšířili – výhradně však na vzájemné vztahy – a dodržování uzavřené smlouvy pak vynucuje stejně jako jiné právní normy (zásada pacta sunt servanda). Z hlediska jednoho právního pojetí jsou ustanovení smluv přímo právem, z hlediska druhého je právem pouze povinnost dodržovat smluvní povinnosti; tento spor má však význam pouze z theoreticko-právního hlediska.

Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí náboženské právo (šarīʿa) a v některých působí náboženská policie (která má mj. právo přestupce na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo místo státu kmeny nebo kmenové svazy.

Subjektivní a objektivní právo

Jako objektivní právo je označováno veškeré právo zabezpečované (resp. vynucované) státem. Zodpovídá tedy otázku quid iuris, "co je po právu", "co je právo" (v objektivním smyslu). Oproti tomu subjektivní právo (právo ve smyslu subjektivním) je pouze právo vyměřené objektivním právem vůči konkrétnímu (právnímu) subjektu. Subjektivní právo tudíž zodpovídá otázku, zda subjektu náleží či nenáleží určité objektivní právo, tedy zda se subjekt dle objektivního práva smí či nesmí chovat určitým způsobem, zda má či nemá (k určitému chování) oprávnění. (Pojmy "subjektivní právo" a "oprávnění" bývají v právnické literatuře často ztotožňovány.)

Soukromé a veřejné právo

Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na veřejné právo a soukromé právo. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.

Kontravalence veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných právních předpisů: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. trestní zákon) obsahují vesměs kogentní právní normy, od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky občanský zákoník) obsahují z větší části dispositivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost.

Hmotné a procesní právo

Právo (objektivní i subjektivní) se dělí na právo hmotné (angl. substantive law) a procesní (angl. procedural law). Hmotné právo stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. Procesní právo popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v občanskoprávním řízení nebo ve správním řízení. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl.

Příkladem hmotněprávního kodexu je občanský zákoník, příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu vlastnického práva (a odpovídající hmotněprávní povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit).

Procesní práva jsou upravena např. v občanském soudním řádu, příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud ho k tomu soud vyzve).

Právo a právníci

Právem se zabývají právníci. Ty lze cum grano salis rozdělit do těchto kategorií:

  1. soudci a jiní úředníci – mají pravomoc rozhodovat
  2. akademici – právo vědecky zkoumají
  3. praktici – na základě výsledků akademie pro své klienty / zaměstnavatele usilují o příznivé rozhodnutí úředníků. Liší se podle specialisace na transakce (= smlouvy) či litigace (= spory).

Vývoj práva v českých zemích po r. 1989

Vývoj českého práva po r. 1989 je charakterisován celkovým úpadkem prestiže práva i právníků. Právo je primárně chápáno jako něco, co si lze koupit.

Tento stav pramení i z toho, že v době před r. 1989 patřili právníci k nejzkompromitovanějším profesím vůbec: soudci byli při rozhodování citlivějších případů závislí na pokynech komunistické strany, advokáti měli obavu efektivně hájit zájmy svých klientů, neboť jim samotným hrozil postih, a prokurátoři byli přímým nástrojem totalitní represe. K očistě justice v polistopadovém období, právě s ohledem na odbornou složitost práva, fakticky vůbec nedošlo, odstraněny byly víceméně jen osoby, které si zadaly se Státní bezpečností (těch však bylo málo, neboť samozřejmou podmínkou výkonu soudcovského nebo prokurátorského povolání bylo členství v komunistické straně a členy strany StB verbovat ke spolupráci až na výjimky nemohla). Prověrky na počátku 90. let 20. století byly zcela formální, vedené zásadou profesní solidarity, takže soudcovský nebo prokurátorský talár si směli ponechat i ti, kteří se prokazatelně a přímo podíleli na komunistickém bezpráví.

Vysoká míra korupce v české justici rovněž k důvěře laické veřejnosti nepřispívá.

Prameny a literatura

  • Zdeněk Kühn: Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Karolinum, Praha 2002
  • Zdeněk Kühn: Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. C. H. Beck, Praha 2005
  • Aleš Gerloch a Jan Tryzna: Nad vázaností soudce zákonem z pohledu některých soudních rozhodnutí. In Právní rozhledy 1/2007, pp. 23–28

Poznámky pod čarou

  1. Např. Eliška Wagnerová: „Předpokladem řádu v právním státu je státní monopol moci, která má sloužit při prosazování práva k ochraně občanů a zajišťování jejich svobody.“ (§ 42 nálezu Šimsa v. správa vyšetřování StB v Praze)

Vizte též

Další odkazy