Retribuce: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
d (Typo)
(Zúžen význam; zatím jsem text z větší části ponechal, je mi líto ho zahodit)
 
(Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádka 1: Řádka 1:
'''Retribuce''' (z lat. ''re-'' + ''tribuere'' = oplatit; často se užívá i jako plurál tantum) znamená odplata. Retribuce je součástí a jednou z funkcí každého [[trest]]u, tohoto termínu se však užívá zejména v případech, kdy je odplata vykonávána masově, na velké skupině osob, zpravidla plošně a bez přesného rozlišení individuálního [[zavinění]], na podkladě presumované [[kolektivní viny|kolektivní viny]]. Retribuce v užším slova smyslu je vykonávána po skončení [[válka|války]] na poraženém nepříteli a jeho pomocnících – kolaborantech.
+
'''Retribuce''' (z lat. ''re-'' + ''tribuere'' = oplatit; často se užívá i jako plurál tantum) znamená odplata. Retribuce je součástí a jednou z funkcí každého [[trest]]u, tohoto termínu se však užívá zejména v případech, kdy je odplata vykonávána masově, na velké skupině osob, zpravidla plošně a bez přesného rozlišení individuálního [[zavinění]], na podkladě presumované [[kolektivní vina|kolektivní viny]]. Nejčastěji se o retribuci hovoří v případě odplaty vykonávané po skončení [[válka|války]] na poraženém nepříteli a jeho pomocnících – [[kolaborant]]ech; tento poslední význam v soudobém usu výrazně převažuje a proto je někdy pokládán za definitorický.
  
 
'''Retribuční soudnictví''', často v reakci na předchozí bezpráví, vybočuje z mezí [[právního státu]] a stává se nástrojem msty, nikoli hledáním práva. Právo zde slouží pouze jako legitimace jinak protiprávního jednání.
 
'''Retribuční soudnictví''', často v reakci na předchozí bezpráví, vybočuje z mezí [[právního státu]] a stává se nástrojem msty, nikoli hledáním práva. Právo zde slouží pouze jako legitimace jinak protiprávního jednání.
Řádka 7: Řádka 7:
 
* Po 1. světové válce se staly předmětem odplaty [[separatismus|separatistické]] snahy sudetoněmeckého obyvatelstva, které se nikdy nesmířilo se vznikem Československa. Tyto retribuce však byly velmi omezené a měly formu spíše postupného znevýhodňování proti slovanským obyvatelům: např. v rámci reformy [[státní správa|státní správy]] byli přinuceni k odchodu [[úředník|úředníci]], kteří neovládali český nebo slovenský (v té době tzv. československý) jazyk. Během 30. let 20. století, kdy se česko-německé vztahy vyhrotily, měla forma útlaku především ekonomickou podobu, jež dostala výraz např. v [[zákon o obraně státu|zákoně o obraně státu]].
 
* Po 1. světové válce se staly předmětem odplaty [[separatismus|separatistické]] snahy sudetoněmeckého obyvatelstva, které se nikdy nesmířilo se vznikem Československa. Tyto retribuce však byly velmi omezené a měly formu spíše postupného znevýhodňování proti slovanským obyvatelům: např. v rámci reformy [[státní správa|státní správy]] byli přinuceni k odchodu [[úředník|úředníci]], kteří neovládali český nebo slovenský (v té době tzv. československý) jazyk. Během 30. let 20. století, kdy se česko-německé vztahy vyhrotily, měla forma útlaku především ekonomickou podobu, jež dostala výraz např. v [[zákon o obraně státu|zákoně o obraně státu]].
  
* Během 2. světové války se předmětem pomsty nacistů stali příslušníci domácího odboje. Vypálení Lidic v r. 1942 za tzv. heydrichiády jako kolektivní pomsta za [[atentát]] na Reinharda Heydricha je příkladem fungování retribučních principů v praxi.
+
* Během 2. světové války se předmětem pomsty – [[represálie|represálií]] – nacistů stali příslušníci domácího odboje. Vypálení Lidic v r. 1942 za tzv. heydrichiády jako kolektivní pomsta za [[atentát]] na Reinharda Heydricha je příkladem fungování retribučních principů v praxi.
  
 
* Po válce se stali obětí retribuce jednak autochtonní Němci a Maďaři, jednak tzv. kolaboranti, což byly jak osoby, které skutečně působily ve spojení s německými úřady proti českým zájmům, tak i ti, kteří se stali nepohodlnými nastupující nové [[totalita|totalitě]]. Retribuce na základě tzv. [[Benešovy dekrety|Benešových dekretů]] postihly desetitisíce lidí, z nichž jen část bylo možno označit za skutečné spoluviníky nebo stoupence německé [[okupace (vojenská)|okupace]]. V užším smyslu se o retribucích hovoří jen v souvislosti s těmito procesy, ačkoli právě deportace sudetských Němců a [[konfiskace]] jejich majetku měly jednoznačně retribuční charakter.
 
* Po válce se stali obětí retribuce jednak autochtonní Němci a Maďaři, jednak tzv. kolaboranti, což byly jak osoby, které skutečně působily ve spojení s německými úřady proti českým zájmům, tak i ti, kteří se stali nepohodlnými nastupující nové [[totalita|totalitě]]. Retribuce na základě tzv. [[Benešovy dekrety|Benešových dekretů]] postihly desetitisíce lidí, z nichž jen část bylo možno označit za skutečné spoluviníky nebo stoupence německé [[okupace (vojenská)|okupace]]. V užším smyslu se o retribucích hovoří jen v souvislosti s těmito procesy, ačkoli právě deportace sudetských Němců a [[konfiskace]] jejich majetku měly jednoznačně retribuční charakter.
Řádka 15: Řádka 15:
 
* Další retribuční vlna nastoupila po r. 1968, kdy se etablovalo normalisační vedení Komunistické strany Československa (KSČ) v čele s Gustávem Husákem. Absurdním znakem této doby je, že formou pomsty bylo nejčastěji jen vyloučení těchto osob z komunistické strany, tedy z organisace, s jejímiž principy by se tito bývalí komunisté stejně nemohli ztotožnit. Za účast na Pražském jaru nebyl nikdo uvězněn, důsledkem vyloučení z KSČ však byla ztráta zaměstnání a postavení občana druhé kategorie. Mnozí dodávají, že tato pomsta byla v dějinách Československa jedinou spravedlivou odplatou za to, co předtím – zejména v 50. letech – ti samí postižení činili druhým.
 
* Další retribuční vlna nastoupila po r. 1968, kdy se etablovalo normalisační vedení Komunistické strany Československa (KSČ) v čele s Gustávem Husákem. Absurdním znakem této doby je, že formou pomsty bylo nejčastěji jen vyloučení těchto osob z komunistické strany, tedy z organisace, s jejímiž principy by se tito bývalí komunisté stejně nemohli ztotožnit. Za účast na Pražském jaru nebyl nikdo uvězněn, důsledkem vyloučení z KSČ však byla ztráta zaměstnání a postavení občana druhé kategorie. Mnozí dodávají, že tato pomsta byla v dějinách Československa jedinou spravedlivou odplatou za to, co předtím – zejména v 50. letech – ti samí postižení činili druhým.
  
* Po r. 1989 se retribuce omezily na několik demonstrativních politických procesů (např. s Miroslavem Štěpánem). Jediným retribučním zákonem, který byl od r. 1989 přijat, je [[lustrační zákon]], který je dodnes platný a stanoví zákaz výkonu určitých povolání pro osoby, které si – s různou měrou vlastního zavinění – zavdaly s komunistickým režimem.
+
* Po r. 1989 se retribuce omezily na několik demonstrativních politických procesů (např. s Miroslavem Štěpánem). Jediným retribučním zákonem, který byl od r. 1989 přijat, je [[lustrační zákon]], který je dodnes platný a stanoví zákaz výkonu určitých povolání pro osoby, které si – s různou měrou vlastního zavinění – zadaly s komunistickým režimem.
  
{{Viztéž}}
+
== {{Interní odkazy}} ==
 
* ''[[lex talionis]]''
 
* ''[[lex talionis]]''
 
* [[zákon o obraně státu]]
 
* [[zákon o obraně státu]]
 
* [[Benešovy dekrety]]
 
* [[Benešovy dekrety]]
 +
* [[velký retribuční dekret]]
 +
* [[malý retribuční dekret]]
 +
* [[kolaborant]]
 
* [[totalita]]
 
* [[totalita]]
  
 
[[Kategorie:Trestní právo]]
 
[[Kategorie:Trestní právo]]
 
[[Kategorie:Právní dějiny]]
 
[[Kategorie:Právní dějiny]]

Aktuální verse z 14. 6. 2007, 11:11

Retribuce (z lat. re- + tribuere = oplatit; často se užívá i jako plurál tantum) znamená odplata. Retribuce je součástí a jednou z funkcí každého trestu, tohoto termínu se však užívá zejména v případech, kdy je odplata vykonávána masově, na velké skupině osob, zpravidla plošně a bez přesného rozlišení individuálního zavinění, na podkladě presumované kolektivní viny. Nejčastěji se o retribuci hovoří v případě odplaty vykonávané po skončení války na poraženém nepříteli a jeho pomocnících – kolaborantech; tento poslední význam v soudobém usu výrazně převažuje a proto je někdy pokládán za definitorický.

Retribuční soudnictví, často v reakci na předchozí bezpráví, vybočuje z mezí právního státu a stává se nástrojem msty, nikoli hledáním práva. Právo zde slouží pouze jako legitimace jinak protiprávního jednání.

Na území České republiky proběhlo ve 20. století několik retribučních vln:

  • Po 1. světové válce se staly předmětem odplaty separatistické snahy sudetoněmeckého obyvatelstva, které se nikdy nesmířilo se vznikem Československa. Tyto retribuce však byly velmi omezené a měly formu spíše postupného znevýhodňování proti slovanským obyvatelům: např. v rámci reformy státní správy byli přinuceni k odchodu úředníci, kteří neovládali český nebo slovenský (v té době tzv. československý) jazyk. Během 30. let 20. století, kdy se česko-německé vztahy vyhrotily, měla forma útlaku především ekonomickou podobu, jež dostala výraz např. v zákoně o obraně státu.
  • Během 2. světové války se předmětem pomsty – represálií – nacistů stali příslušníci domácího odboje. Vypálení Lidic v r. 1942 za tzv. heydrichiády jako kolektivní pomsta za atentát na Reinharda Heydricha je příkladem fungování retribučních principů v praxi.
  • Po válce se stali obětí retribuce jednak autochtonní Němci a Maďaři, jednak tzv. kolaboranti, což byly jak osoby, které skutečně působily ve spojení s německými úřady proti českým zájmům, tak i ti, kteří se stali nepohodlnými nastupující nové totalitě. Retribuce na základě tzv. Benešových dekretů postihly desetitisíce lidí, z nichž jen část bylo možno označit za skutečné spoluviníky nebo stoupence německé okupace. V užším smyslu se o retribucích hovoří jen v souvislosti s těmito procesy, ačkoli právě deportace sudetských Němců a konfiskace jejich majetku měly jednoznačně retribuční charakter.
  • Třídní odplata komunistů zaměřená proti buržoasii postihla na počátku 50. let 20. století další statisíce osob, které byly zbaveny majetku, osobní svobody a v mnoha případech i života buď pro svůj původ, nebo pro to, že měly majetek, kterým nový režim potřeboval – pod pláštíkem komunistického rovnostářství – odměnit své přívržence.
  • Další retribuční vlna nastoupila po r. 1968, kdy se etablovalo normalisační vedení Komunistické strany Československa (KSČ) v čele s Gustávem Husákem. Absurdním znakem této doby je, že formou pomsty bylo nejčastěji jen vyloučení těchto osob z komunistické strany, tedy z organisace, s jejímiž principy by se tito bývalí komunisté stejně nemohli ztotožnit. Za účast na Pražském jaru nebyl nikdo uvězněn, důsledkem vyloučení z KSČ však byla ztráta zaměstnání a postavení občana druhé kategorie. Mnozí dodávají, že tato pomsta byla v dějinách Československa jedinou spravedlivou odplatou za to, co předtím – zejména v 50. letech – ti samí postižení činili druhým.
  • Po r. 1989 se retribuce omezily na několik demonstrativních politických procesů (např. s Miroslavem Štěpánem). Jediným retribučním zákonem, který byl od r. 1989 přijat, je lustrační zákon, který je dodnes platný a stanoví zákaz výkonu určitých povolání pro osoby, které si – s různou měrou vlastního zavinění – zadaly s komunistickým režimem.

Vizte též