Spravedlivý proces

Právo na spravedlivý (někdy též řádný nebo férový) proces (angl. fair trial, fr. procès équitable) je jedním z důležitých základních práv.

Toto právo dopadá na všechna řízení před orgány veřejné moci, nikoli pouze na řízení před soudem, jak je někdy mylně dovozováno.

Obsahem práva na spravedlivý proces je široký katalog dílčích procesních práv, zahrnující mimo jiné:

• právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě
• právo na zákonnou procesní úpravu (tj. vyloučení arbitrárních postupů správního úřadu nebo soudu)
• právo na veřejné projednání věci (vztahuje se pouze na řízení před soudem, a to jen v I. stupni) – vyloučení veřejnosti je možné jen v zákonem stanovených nezbytných případech; rozsudek však musí být vyhlášen veřejně vždy
• právo na nestrannost a nezávislost soudu nebo správního úřadu
• zásadu rovnosti stran
• právo na zákonného soudce
• právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům

V trestním řízení má obviněný navíc tato další práva:

• právo být seznámen s obviněním v jazyce, který ovládá
• právo na obhajobu, včetně práva obhajovat se osobně
• zásada presumpce neviny
• právo odepřít výpověď
• právo na bezplatnou pomoc tlumočníka
• zásada nullum crimen sine lege
• právo na odvolání

Právo na spravedlivý proces je zakotveno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Námitka jeho porušení je zřejmě vůbec nejčastější agendou jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku.

Situace v České republice

Česká republika patří k zemím, kde jsou porušování práva na spravedlivý proces předmětem časté kritiky, domácí i mezinárodní. Ústavní soud a ESLP každoročně konstatují porušení tohoto práva u několika stovek stěžovatelů.

Nejčastější případy porušování práva na spravedlivý proces českými soudy:

• Průtahy v řízení. Podle ustálené judikatury ESLP by nemělo projednání určité věci soudem – s výjimkou věcí mimořádně komplikovaných – trvat víc než tři roky. Tato lhůta je v ČR běžně překračována, často i víc než pětinásobně. V případě trestních řízení, která trvají více než deset let, je otázkou, zda je takovému obviněnému vůbec přípustné ještě uložit trest.
• Ustanovování formálních, nečinných opatrovníků. Běžná praxe soudů, které žalovanému, jehož bydliště neznají, ustanoví opatrovníka z řad zaměstanců soudu, např. justičního čekatele, jenž pak v řízení za žalovaného – zpravidla zcela formálně – vykonává jeho procesní práva, byla nálezem Ústavního soudu označena za porušení práva na spravedlivý proces, neboť takový formální opatrovník není osobou, která by byla vůči soudu nestranná.
• Porušování práva na obhajobu. Obhájce v trestním řízení, zejména byl-li soudem ustanoven jako obhájce ex offo, mnohdy neplní svou funkci a protože soudy nedávají obžalovanému, který má obhájce, možnost uplatnit svá procesní práva, dochází k porušování práva na spravedlivý proces.
• Nedostatky v trestním řízení s cizinci. Každý má právo být seznámen s obviněním v jazyce, který ovládá. Pokud orgány činné v trestním řízení sdělují obvinění písemným usnesením, nezasílají obviněnému jeho překlad. Extrémním příkladem porušení práva na spravedlivý proces jsou případy, kdy byl cizinec pobývající mimo území odsouzen trestním příkazem. Protože si tito cizinci nebývají schopni zajistit dostatečně rychle překlad dokumentu do své mateřštíny, zmeškají osmidenní lhůtu pro podání odporu a trestní příkaz se stává pravomocným.
• Nahodilé obsazování soudních senátů. Předmětem několika zrušovacích nálezů Ústavního soudu je praxe krajských soudů (zejména Městského soudu v Praze), které své odvolací senáty obsazují ad hoc na základě nejasných a neustálených kritérií, takže je tím porušováno právo účastníků na zákonného soudce. Často není dokonce jasné, který senát bude určité odvolání nebo stížnost projednávat.