Trestný čin: Porovnání verzí
(Základní text) |
d (Typo) |
||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
'''Materiální pojetí''' trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou vůči společnosti reálně škodlivé. Jejich [[podřazení]] konkrétním [[skutková podstata|skutkovým podstatám]] je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v [[:cs:Anglie|anglickém]] právu, které akcentuje roli [[soud]]u při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních [[rozsudek|rozsudků]]. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo [[:cs:Sovětský svaz|sovětské]]. Do extrému toto pojetí zašlo v [[:cs:nacismus|nacistickém]] [[:cs:Německo|Německu]] ([[:cs:Roland Freisler|Roland Freisler]]). Na území [[ČR|České republiky]] se materiální pojetí prosadilo [[trestní zákon|trestním zákonem]] z r. [[:cs:1950|1950]], který platil až do r. [[:cs:1961|1961]]. | '''Materiální pojetí''' trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou vůči společnosti reálně škodlivé. Jejich [[podřazení]] konkrétním [[skutková podstata|skutkovým podstatám]] je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v [[:cs:Anglie|anglickém]] právu, které akcentuje roli [[soud]]u při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních [[rozsudek|rozsudků]]. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo [[:cs:Sovětský svaz|sovětské]]. Do extrému toto pojetí zašlo v [[:cs:nacismus|nacistickém]] [[:cs:Německo|Německu]] ([[:cs:Roland Freisler|Roland Freisler]]). Na území [[ČR|České republiky]] se materiální pojetí prosadilo [[trestní zákon|trestním zákonem]] z r. [[:cs:1950|1950]], který platil až do r. [[:cs:1961|1961]]. | ||
| − | '''Formální pojetí''' trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; společenská škodlivost určitého jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata, a konkrétní nebezpečnost skutku (materiální znak) slouží jen jako [[korektiv]], k němuž se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální. Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň [[právní jistota|právní jistoty]] a není tak snadno zneužitelné jako materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu, a [[orgány činné v trestním řízení]] ([[státní zástupce]] a [[soud]]) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, postupují podle [[zásada oportunity|zásady oportunity]]. Obecně lze říci, že k | + | '''Formální pojetí''' trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; společenská škodlivost určitého jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata, a konkrétní nebezpečnost skutku (materiální znak) slouží jen jako [[korektiv]], k němuž se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální. Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň [[právní jistota|právní jistoty]] a není tak snadno zneužitelné jako materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu, a [[orgány činné v trestním řízení]] ([[státní zástupce]] a [[soud]]) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, postupují podle [[zásada oportunity|zásady oportunity]]. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém [[kontinentálního právo|kontitentální právní kultury]]. |
Platný [[trestní zákon]] (zákon č. 140/1961 Sb.) představuje smíšený formálně-materiální model. Z materiálního pojetí předchozího údobí si tento [[kodex]] zachoval obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. [[výtržnictví]]), požadavek naplnění skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem. | Platný [[trestní zákon]] (zákon č. 140/1961 Sb.) představuje smíšený formálně-materiální model. Z materiálního pojetí předchozího údobí si tento [[kodex]] zachoval obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. [[výtržnictví]]), požadavek naplnění skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem. | ||
Připravovaný [[trestní zákoník]] zásadu materiální pojetí úplně opouští a po více než půlstoletí vrací do českého práva formální pojetí trestného činu. | Připravovaný [[trestní zákoník]] zásadu materiální pojetí úplně opouští a po více než půlstoletí vrací do českého práva formální pojetí trestného činu. | ||
Verse z 1. 10. 2005, 10:32
Komplementární principy formálního a materiálního pojetí trestného činu určují pojmové vymezení (definici) trestného činu v daném právním řádu. Patří proto k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého státu.
Materiální pojetí trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou vůči společnosti reálně škodlivé. Jejich podřazení konkrétním skutkovým podstatám je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v anglickém právu, které akcentuje roli soudu při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních rozsudků. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo sovětské. Do extrému toto pojetí zašlo v nacistickém Německu (Roland Freisler). Na území České republiky se materiální pojetí prosadilo trestním zákonem z r. 1950, který platil až do r. 1961.
Formální pojetí trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; společenská škodlivost určitého jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata, a konkrétní nebezpečnost skutku (materiální znak) slouží jen jako korektiv, k němuž se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální. Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň právní jistoty a není tak snadno zneužitelné jako materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu, a orgány činné v trestním řízení (státní zástupce a soud) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, postupují podle zásady oportunity. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém kontitentální právní kultury.
Platný trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.) představuje smíšený formálně-materiální model. Z materiálního pojetí předchozího údobí si tento kodex zachoval obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. výtržnictví), požadavek naplnění skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem.
Připravovaný trestní zákoník zásadu materiální pojetí úplně opouští a po více než půlstoletí vrací do českého práva formální pojetí trestného činu.
