Trestný čin: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
(Rozšířeno)
d (Link)
Řádka 1: Řádka 1:
 
Komplementární principy '''formálního a materiálního pojetí''' [[trestný čin|trestného činu]] určují pojmové vymezení (definici) trestného činu v daném [[právní řád|právním řádu]]. Patří proto k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého [[stát]]u.
 
Komplementární principy '''formálního a materiálního pojetí''' [[trestný čin|trestného činu]] určují pojmové vymezení (definici) trestného činu v daném [[právní řád|právním řádu]]. Patří proto k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého [[stát]]u.
  
'''Materiální pojetí''' trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou pro společnosi reálně škodlivé. Jejich [[subsumpce|podřazení]] konkrétním [[skutková podstata|skutkovým podstatám]] je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v [[:cs:Anglie|anglickém]] právu, které akcentuje roli [[soud]]u při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná [[přezkoumatelnost]] trestních [[rozsudek|rozsudků]]. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo [[:cs:Sovětský svaz|sovětské]]. Do extrému toto pojetí zašlo v [[:cs:nacismus|nacistickém]] [[:cs:Německo|Německu]] ([[:cs:Roland Freisler|Roland Freisler]]). Na území [[ČR|České republiky]] se materiální pojetí prosadilo [[trestní zákon|trestním zákonem]] z r. [[:cs:1950|1950]], který platil až do r. [[:cs:1961|1961]].
+
'''Materiální pojetí''' trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou pro společnosi reálně škodlivé. Jejich [[subsumpce|podřazení]] konkrétním [[skutková podstata|skutkovým podstatám]] je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v [[:cs:Anglie|anglickém]] právu, které akcentuje roli [[soud]]u při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná [[přezkoumatelnost]] trestních [[rozsudek|rozsudků]]. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo [[:cs:Sovětský svaz|sovětské]]. Do extrému toto pojetí zašlo v [[:cs:nacismus|nacistickém]] [[:cs:Německo|Německu]] ([[Roland Freisler|Roland Freisler]]). Na území [[ČR|České republiky]] se materiální pojetí prosadilo [[trestní zákon|trestním zákonem]] z r. [[:cs:1950|1950]], který platil až do r. [[:cs:1961|1961]].
  
 
'''Formální pojetí''' trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; společenská škodlivost určitého jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata, a konkrétní nebezpečnost skutku (materiální znak) slouží jen jako [[korektiv]], k němuž se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální. Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň [[právní jistota|právní jistoty]] a není tak snadno zneužitelné jako materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu a [[orgány činné v trestním řízení]] ([[státní zástupce]] a [[soud]]) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, postupují podle [[zásada oportunity|zásady oportunity]]. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém [[kontinentální právo|kontitentální právní kultury]].
 
'''Formální pojetí''' trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; společenská škodlivost určitého jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata, a konkrétní nebezpečnost skutku (materiální znak) slouží jen jako [[korektiv]], k němuž se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální. Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň [[právní jistota|právní jistoty]] a není tak snadno zneužitelné jako materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu a [[orgány činné v trestním řízení]] ([[státní zástupce]] a [[soud]]) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, postupují podle [[zásada oportunity|zásady oportunity]]. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém [[kontinentální právo|kontitentální právní kultury]].

Verse z 1. 10. 2005, 14:36

Komplementární principy formálního a materiálního pojetí trestného činu určují pojmové vymezení (definici) trestného činu v daném právním řádu. Patří proto k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého státu.

Materiální pojetí trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou pro společnosi reálně škodlivé. Jejich podřazení konkrétním skutkovým podstatám je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v anglickém právu, které akcentuje roli soudu při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních rozsudků. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo sovětské. Do extrému toto pojetí zašlo v nacistickém Německu (Roland Freisler). Na území České republiky se materiální pojetí prosadilo trestním zákonem z r. 1950, který platil až do r. 1961.

Formální pojetí trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; společenská škodlivost určitého jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata, a konkrétní nebezpečnost skutku (materiální znak) slouží jen jako korektiv, k němuž se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální. Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň právní jistoty a není tak snadno zneužitelné jako materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu a orgány činné v trestním řízení (státní zástupce a soud) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, postupují podle zásady oportunity. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém kontitentální právní kultury.

Platný trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.) představuje smíšený formálně-materiální model. Z materiálního pojetí předchozího údobí si tento kodex podržel obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. výtržnictví), požadavek naplnění formálních znaků skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem.

Připravovaný trestní zákoník zásadu materiálního pojetí úplně opouští a po více než půlstoletí vrací do českého práva formální pojetí trestného činu. Proti této změně se však objevil poměrně silný odpor a počítá se i s variantou, že se ryze formální pojetí trestnosti neprosadí.

Šablona:Viztéž