Držitel: Porovnání verzí
(* [http://www.prf.cuni.cz/intervalla/dm/dm-vp2.doc Věcná práva 2: Držba a vydržení] (doc)) |
(== Vůle držet ==) |
||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
Podle § 309 [[ABGB]]: "Kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel věci vůli ji za svou podržeti, jest jejím držitelem." [[Skutková podstata|Skutkovou podstatou]] držby je, zda v konkrétním případě existuje [[detence]] (majitelství, ''corporalis possessio'' nebo ''corpus possessionis'') a vůle držet (''animus possidendi''). Držby se pak nabývá ''animo et corpore''. | Podle § 309 [[ABGB]]: "Kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel věci vůli ji za svou podržeti, jest jejím držitelem." [[Skutková podstata|Skutkovou podstatou]] držby je, zda v konkrétním případě existuje [[detence]] (majitelství, ''corporalis possessio'' nebo ''corpus possessionis'') a vůle držet (''animus possidendi''). Držby se pak nabývá ''animo et corpore''. | ||
| − | Německé právo se | + | == Vůle držet == |
| + | Německé právo se 19. století stavělo k vůli držet (''animus possidendi'') skepticky. V [[BGB]] proto vůle držet není součástí skutkové podstaty držby: "K podrobnějšímu rozpracování problematiky držby došlo až v Savigniho práci ''Das Recht des Besitzer'' z roku 1803. Savigni považoval držbu za stav faktický, popřel tedy názory, že by držba byla věcným právem. Proti této koncepci vystoupil v polovině 19. století Ihering. Ten považoval držbu za subjektivní právo nebo skutkový projev vlastnictví. Tvrdil, že o existenci držby nerozhoduje přímo animus possidendi, ale hledisko společnosti, tedy právní řád. Toto hledisko se promítlo např. v německém BGB, kde byla vypuštěna zmínka o držební vůli."[http://pravni.nazory.cz/vydrzeni.htm] | ||
== Rozdíl mezi držitelem a vlastníkem == | == Rozdíl mezi držitelem a vlastníkem == | ||
Verse z 6. 2. 2007, 11:04
Držitel (lat. possessor) je takový majitel, který si přeje věc vlastnit. Může, ale nemusí, být totožný s vlastníkem.
Podle § 309 ABGB: "Kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel věci vůli ji za svou podržeti, jest jejím držitelem." Skutkovou podstatou držby je, zda v konkrétním případě existuje detence (majitelství, corporalis possessio nebo corpus possessionis) a vůle držet (animus possidendi). Držby se pak nabývá animo et corpore.
Vůle držet
Německé právo se 19. století stavělo k vůli držet (animus possidendi) skepticky. V BGB proto vůle držet není součástí skutkové podstaty držby: "K podrobnějšímu rozpracování problematiky držby došlo až v Savigniho práci Das Recht des Besitzer z roku 1803. Savigni považoval držbu za stav faktický, popřel tedy názory, že by držba byla věcným právem. Proti této koncepci vystoupil v polovině 19. století Ihering. Ten považoval držbu za subjektivní právo nebo skutkový projev vlastnictví. Tvrdil, že o existenci držby nerozhoduje přímo animus possidendi, ale hledisko společnosti, tedy právní řád. Toto hledisko se promítlo např. v německém BGB, kde byla vypuštěna zmínka o držební vůli."[1]
Rozdíl mezi držitelem a vlastníkem
V rámci nepotřebného rozlišování mezi věcmi a jinými předměty věcných práv (zejména oprávněními) je vlastník jiného předmětu věcných práv zpravidla označován jako držitel, např. držitel řidičského oprávnění podle § 80 zákona o silničním provozu.
