Nullum crimen sine lege: Porovnání verzí
d (Typo) |
d (Link) |
||
| (Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | Zásady '''nullum crimen sine lege''' (lat. "žádný zločin bez zákona") a '''nulla poena sine lege''' (lat. "žádný trest bez zákona") představují jeden | + | Zásady '''nullum crimen sine lege''' (lat. "žádný zločin bez zákona") a '''nulla poena sine lege''' (lat. "žádný trest bez zákona") představují jeden z pilířů [[právní stát|právního státu]] v [[kontinentální právo|kontinentálním pojetí]] a jsou promítnutím principu [[legalita veřejné moci|legality veřejné moci]] do [[trestní právo|trestního práva]]. |
| − | Poprvé byly tyto zásady formulovány | + | Poprvé byly tyto zásady formulovány v rakouském všeobecném zákoníku o zločinech a trestech z r. 1787[http://trestni.juristic.cz/30486/clanek/trest2] a poté v r. 1813 v bavorském [[trestní zákoník|trestním zákoníku]]. Celá [[maxima]] zněla ''nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali'', tzn. žádný zločin, žádný trest bez předchozího trestního zákona. |
| − | Význam zásad ''nullum crimen'' a ''nulla poena'', jež jsou dnes pokládány za samozřejmé, spočíval | + | Význam zásad ''nullum crimen'' a ''nulla poena'', jež jsou dnes pokládány za samozřejmé, spočíval v omezení moci trestních soudců. Ti nadále směli posuzovat určitý skutek jako [[trestný čin]] jedině v případě, že jeho znaky byly popsány v [[trestní zákon|trestním zákoníku]] účinném v době spáchání skutku, a mohli za tento skutek uložit pouze trest, kterým na daný trestný čin tento trestní zákoník pamatoval. Tím byla vyloučena soudcovská libovůle a ve vztahu občana ke státu se posiloval prvek [[právní jistota|právní jistoty]]. |
| − | Zásadu ''nullum crimen'' obvykle nerespektují [[ | + | Zásadu ''nullum crimen'' obvykle nerespektují [[totalita|totalitní]] režimy, jejichž trestní právo bývá založeno na [[trestný čin#Formální a materiální pojetí trestného činu|materiálním pojetí]] trestného činu a [[skutková podstata|skutkové podstaty]] jsou vykládány tak extensivně, že je tím zcela popřena zásada [[právní jistota|právní jistoty]]. [[Trestní právo]] je pak užíváno jako nikoli jako nástroj spravedlnosti, ale k prosazení útlaku a mocenské zvůle. |
| − | + | V českém trestním právu zůstaly z doby před r. 1989 dvě [[skutková podstata|skutkové podstaty]], které dovolují nadměrně [[extensivní výklad]] a jejichž aplikace tak koliduje se zásadou ''nullum crimen sine lege'': | |
* [[šíření poplašné zprávy]] | * [[šíření poplašné zprávy]] | ||
* [[výtržnictví]] | * [[výtržnictví]] | ||
| − | Tyto trestné činy jsou také | + | Tyto trestné činy jsou také v policejní a soudní praxi často zneužívány (např. kausa [[Vladimír Hučín|Vladimíra Hučína]]). |
| − | |||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:Trestní právo]] | [[Kategorie:Trestní právo]] | ||
Aktuální verse z 27. 9. 2008, 11:31
Zásady nullum crimen sine lege (lat. "žádný zločin bez zákona") a nulla poena sine lege (lat. "žádný trest bez zákona") představují jeden z pilířů právního státu v kontinentálním pojetí a jsou promítnutím principu legality veřejné moci do trestního práva.
Poprvé byly tyto zásady formulovány v rakouském všeobecném zákoníku o zločinech a trestech z r. 1787[1] a poté v r. 1813 v bavorském trestním zákoníku. Celá maxima zněla nullum crimen, nulla poena sine praevia lege poenali, tzn. žádný zločin, žádný trest bez předchozího trestního zákona.
Význam zásad nullum crimen a nulla poena, jež jsou dnes pokládány za samozřejmé, spočíval v omezení moci trestních soudců. Ti nadále směli posuzovat určitý skutek jako trestný čin jedině v případě, že jeho znaky byly popsány v trestním zákoníku účinném v době spáchání skutku, a mohli za tento skutek uložit pouze trest, kterým na daný trestný čin tento trestní zákoník pamatoval. Tím byla vyloučena soudcovská libovůle a ve vztahu občana ke státu se posiloval prvek právní jistoty.
Zásadu nullum crimen obvykle nerespektují totalitní režimy, jejichž trestní právo bývá založeno na materiálním pojetí trestného činu a skutkové podstaty jsou vykládány tak extensivně, že je tím zcela popřena zásada právní jistoty. Trestní právo je pak užíváno jako nikoli jako nástroj spravedlnosti, ale k prosazení útlaku a mocenské zvůle.
V českém trestním právu zůstaly z doby před r. 1989 dvě skutkové podstaty, které dovolují nadměrně extensivní výklad a jejichž aplikace tak koliduje se zásadou nullum crimen sine lege:
Tyto trestné činy jsou také v policejní a soudní praxi často zneužívány (např. kausa Vladimíra Hučína).
