Přirozené právo: Porovnání verzí

Přejít na: navigace, hledání
(Předními dnešními iusnaturalisty jsou katholíci Germain Grisez (* 1929), John Finnis (* 1940), Robert P. George (* 1955) a Joseph Boyle.)
(ius naturale)
 
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od jednoho dalšího uživatele.)
Řádka 1: Řádka 1:
'''Přirozené právo''' je [[doktrína]], která tvrdí, že jsou zde od přirozenosti dané [[právní princip]]y, které [[platné právo]] nesmí pominout, má-li zůstat právem, nikoliv pouhým legalisovaným bezprávím. Jejím opakem je [[positivní právo]].
+
'''Přirozené právo''' (''ius naturale'') je [[doktrína]], která tvrdí, že jsou zde od přirozenosti dané [[právní princip]]y, jejichž cílem je dosažení [[spravedlnost]]i, které [[platné právo]] nesmí pominout, má-li zůstat [[právo|právem]], nikoliv pouhým legalisovaným [[bezpráví]]m. Jejím opakem je [[positivní právo]].
  
Jusnaturalisté vytýkají [[juspositivismus|juspositivistům]] přílišný [[formalismus]] a upozorňují, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou [[právní norma|právní normu]]: často se vyskytují situace, kdy prostá [[subsumpce]] vede k závěru, jenž je evidentně v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Typickým příkladem byla situace při hlasování o důvěře vládě.[http://hn.ihned.cz/c4-10140710-20263640-500000_d-branme-pravo-rackovat] Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na [[soudce]], kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu, co je a co není v dané situaci spravedlivé. Odvolávání se na přirozené právo bývá časté v časech revolučních změn, kdy právní řad minulého režimu nevyhovuje potřebám režimu nově ustanoveného.
+
Jedním z otců dnešního přirozeného práva byl [[Lon L. Fuller]] (1902–1978). Jeho pokračovateli a předními dnešními iusnaturalisty jsou katholíci [[Germain Grisez]] (* 1929), [[John Finnis]] (* 1940), [[Robert P. George]] (* 1955) a [[Joseph Boyle]].
 +
 
 +
Jusnaturalisté vytýkají [[juspositivismus|juspositivistům]] přílišný [[legalism]] a upozorňují, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou [[právní norma|právní normu]]: Často se vyskytují situace, kdy prostá [[subsumpce]] vede k závěru, jenž je evidentně v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Typickým příkladem byla situace při hlasování o důvěře vládě.[http://hn.ihned.cz/c4-10140710-20263640-500000_d-branme-pravo-rackovat] Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na [[soudce]], kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu, co je a co není v dané situaci spravedlivé. Odvolávání se na přirozené právo bývá časté v časech revolučních změn, kdy právní řad minulého režimu nevyhovuje potřebám režimu nově ustanoveného.
 +
 
 +
[[Tomáš Sobek]]: "John Finnis přesvědčivě argumentuje, že klasičtí naturalisté zásadu ''lex iniusta non est lex'' nechápali tak, že nespravedlivý zákon není právo, ale pouze tak, že nespravedlivý zákon není morálně závazný. S koncepcí, že nespravedlivý zákon není právo, přišli až nacističtí soudci. Ti neuznávali zákony Výmarské republiky jako právo, pokud byly v rozporu se spravedlností (jak ji nacisté chápali). Dnes mluvíme o Radbruchově formuli a nikomu nevadí, že je to původně nacistický konstrukt."[http://jinepravo.blogspot.com/2008/11/je-prezident-klaus-skrytm-pznivcem.html?showComment=1226041380000#c5526796741021523773]
  
 
Kritiky bývá namítáno, že žádné přirozené právo neexistuje a jedná se pouze o metafysickou spekulaci. I kdyby však existovalo, nelze jej z hlediska lidských možností nikterak rozpoznat. Rozhodování podle přirozeného práva pak není ničím jiným než rozhodováním podle soudcových osobních či nadosobních sympatií k určitému výsledku sporu.
 
Kritiky bývá namítáno, že žádné přirozené právo neexistuje a jedná se pouze o metafysickou spekulaci. I kdyby však existovalo, nelze jej z hlediska lidských možností nikterak rozpoznat. Rozhodování podle přirozeného práva pak není ničím jiným než rozhodováním podle soudcových osobních či nadosobních sympatií k určitému výsledku sporu.
 
Předními dnešními iusnaturalisty jsou katholíci Germain Grisez (* 1929), John Finnis (* 1940), Robert P. George (* 1955) a Joseph Boyle.
 
  
 
== {{Interní odkazy}} ==
 
== {{Interní odkazy}} ==
 
* [[positivní právo]]
 
* [[positivní právo]]
 
* [[právo]]
 
* [[právo]]
 +
* [[morálka]]
 +
 +
== {{Externí odkazy}} ==
 +
* Thomas W. Strahan: ''[http://www.uffl.org/vol11/strahan11.pdf The Natural Law Philosophy of Lon L. Fuller in contrast to Roe v. Wade and Its Progeny]'' (PDF)
 +
* [http://www.iep.utm.edu/n/natlaw.htm Natural Law]
  
 
[[Kategorie:Základní pojmy]]
 
[[Kategorie:Základní pojmy]]
  
 +
[[ar:قانون علمي]]
 
[[de:Naturrecht]]
 
[[de:Naturrecht]]
 
[[en:Natural law]]
 
[[en:Natural law]]
Řádka 21: Řádka 29:
 
[[ko:자연법]]
 
[[ko:자연법]]
 
[[ia:Lege natural]]
 
[[ia:Lege natural]]
 +
[[is:Náttúruréttur]]
 
[[it:Giusnaturalismo]]
 
[[it:Giusnaturalismo]]
 
[[he:משפט הטבע]]
 
[[he:משפט הטבע]]
Řádka 30: Řádka 39:
 
[[ja:自然法]]
 
[[ja:自然法]]
 
[[no:Naturrett]]
 
[[no:Naturrett]]
 +
[[nn:Naturrett]]
 
[[pl:Prawo natury]]
 
[[pl:Prawo natury]]
 
[[pt:Direito natural]]
 
[[pt:Direito natural]]

Aktuální verse z 16. 1. 2010, 12:11

Přirozené právo (ius naturale) je doktrína, která tvrdí, že jsou zde od přirozenosti dané právní principy, jejichž cílem je dosažení spravedlnosti, které platné právo nesmí pominout, má-li zůstat právem, nikoliv pouhým legalisovaným bezprávím. Jejím opakem je positivní právo.

Jedním z otců dnešního přirozeného práva byl Lon L. Fuller (1902–1978). Jeho pokračovateli a předními dnešními iusnaturalisty jsou katholíci Germain Grisez (* 1929), John Finnis (* 1940), Robert P. George (* 1955) a Joseph Boyle.

Jusnaturalisté vytýkají juspositivistům přílišný legalism a upozorňují, že ne všechny reálné životní situace lze přiměřeně podřadit pod psanou právní normu: Často se vyskytují situace, kdy prostá subsumpce vede k závěru, jenž je evidentně v nesouladu s požadavkem spravedlnosti. Typickým příkladem byla situace při hlasování o důvěře vládě.[1] Jusnaturalistický pohled na právo ovšem klade mnohem vyšší nároky na soudce, kteří musí být schopni posoudit právní otázku nejen z hlediska platného práva, ale i z pohledu, co je a co není v dané situaci spravedlivé. Odvolávání se na přirozené právo bývá časté v časech revolučních změn, kdy právní řad minulého režimu nevyhovuje potřebám režimu nově ustanoveného.

Tomáš Sobek: "John Finnis přesvědčivě argumentuje, že klasičtí naturalisté zásadu lex iniusta non est lex nechápali tak, že nespravedlivý zákon není právo, ale pouze tak, že nespravedlivý zákon není morálně závazný. S koncepcí, že nespravedlivý zákon není právo, přišli až nacističtí soudci. Ti neuznávali zákony Výmarské republiky jako právo, pokud byly v rozporu se spravedlností (jak ji nacisté chápali). Dnes mluvíme o Radbruchově formuli a nikomu nevadí, že je to původně nacistický konstrukt."[2]

Kritiky bývá namítáno, že žádné přirozené právo neexistuje a jedná se pouze o metafysickou spekulaci. I kdyby však existovalo, nelze jej z hlediska lidských možností nikterak rozpoznat. Rozhodování podle přirozeného práva pak není ničím jiným než rozhodováním podle soudcových osobních či nadosobních sympatií k určitému výsledku sporu.

Vizte též

Další odkazy