Zvykové právo: Porovnání verzí
d (Robot: Automated text replacement (-\[\[:cs:[^\|]*\|([^\]]*)\]\] +\1)) |
(* Emanuel Tilsch: ''Všeobecný zákoník občanský a zvyklosti průběhem století.'' In Právník 12/1911; IW) |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 4: | Řádka 4: | ||
Mimořádnou důležitost mají právní zvyklosti a obyčeje (tradice) v [[ústavní právo|ústavním právu]]; v extrémním případě (Velká Británie) mohou ústavní tradice psanou [[Ústava|Ústavu]] zcela nahradit. | Mimořádnou důležitost mají právní zvyklosti a obyčeje (tradice) v [[ústavní právo|ústavním právu]]; v extrémním případě (Velká Británie) mohou ústavní tradice psanou [[Ústava|Ústavu]] zcela nahradit. | ||
| + | |||
| + | Podle nálezu č. 30/1998 [[Sb.]]: "Typickým příkladem vymezitelnosti i nepsaných právních pravidel lidského chování je právo obyčejové. Pro vznik právního obyčeje je nutné obecné přesvědčení o potřebě dodržovat obecné pravidlo chování (''opinio necessitatis'') a dále jeho zachovávání po dlouhou dobu (''usus longaevus'', resp. ''longa consuetudo''). Obě tato hlediska jsou definičními hledisky i pro vymezení obecného právního pravidla (hlediskem odlišujícím obecný princip a právní obyčej je zejména míra jejich obecnosti)." | ||
| + | |||
| + | == {{Interní odkazy}} == | ||
| + | * [[Ústavní obyčej]] | ||
| + | * [[Mezinárodní obyčej]] | ||
| + | |||
| + | == Prameny a literatura == | ||
| + | * [[Emanuel Tilsch]]: ''Všeobecný zákoník občanský a zvyklosti průběhem století.'' In [[Právník]] 12/1911 | ||
[[Kategorie:Základní pojmy]] | [[Kategorie:Základní pojmy]] | ||
[[Kategorie:Právní dějiny]] | [[Kategorie:Právní dějiny]] | ||
| + | |||
| + | [[cs:Zvykové právo]] | ||
| + | [[en:Consuetudinary]] | ||
| + | [[es:Consuetudinario]] | ||
| + | [[fa:عرف]] | ||
| + | [[it:Diritto consuetudinario]] | ||
| + | [[la:Consuetudo]] | ||
Aktuální verse z 24. 1. 2013, 09:55
Zvykové právo je právní systém založený na právních obyčejích, které se v určitém společenství ustálily a jsou všeobecně uznávány a dodržovány. Zvykové právo může být psané i nepsané.
Pramenem práva jsou právní obyčeje, na rozdíl od angloamerického práva, v českém právu pouze výjimečně. Příkladem jsou obchodní zvyklosti, které se podle ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku použijí v případě, že na věc (obchodní případ) nelze použít ani ustanovení obchodního, ani občanského práva.
Mimořádnou důležitost mají právní zvyklosti a obyčeje (tradice) v ústavním právu; v extrémním případě (Velká Británie) mohou ústavní tradice psanou Ústavu zcela nahradit.
Podle nálezu č. 30/1998 Sb.: "Typickým příkladem vymezitelnosti i nepsaných právních pravidel lidského chování je právo obyčejové. Pro vznik právního obyčeje je nutné obecné přesvědčení o potřebě dodržovat obecné pravidlo chování (opinio necessitatis) a dále jeho zachovávání po dlouhou dobu (usus longaevus, resp. longa consuetudo). Obě tato hlediska jsou definičními hledisky i pro vymezení obecného právního pravidla (hlediskem odlišujícím obecný princip a právní obyčej je zejména míra jejich obecnosti)."
Vizte též
Prameny a literatura
- Emanuel Tilsch: Všeobecný zákoník občanský a zvyklosti průběhem století. In Právník 12/1911
