Retroaktivita: Porovnání verzí

Verse z 8. 10. 2006, 17:57

Retroaktivita neboli zpětná účinnost (popř. zpětné působení) právního předpisu se pokládá za nepřípustnou legislativní techniku, neboť je v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty.

Lex retro non agit, zákon nepůsobí zpětně, bylo pravidlo známé již v římském právu. Znamená, že v určité době působí jen to objektivní právo, které je v dané době kodifikováno, s nímž se každý může seznámit a které je účinné. Právní normy, které vzniknou až v budoucnu, jsou proto z platného práva vyloučeny.

U některých právních jednání, typicky ve smluvním právu, jde tento požadavek ještě dál a stanoví, že se na hmotněprávní vztahy použije objektivní právo platné v době jejich vzniku. To dává smluvníkům (kontrahentům) jistotu, že ani budoucí změny zákonů neovlivní to, na čem se dohodli.

Toto pravidlo však neplatí bezvýjimečně: např. sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní smlouvu a v jejím průběhu poklesne sjednaná mzda pod vyhlášenou minimální mzdu, musí zaměstnavatel mzdu zvýšit. V těchto případech se hovoří o tzv. nepravé retroaktivitě – změna tu sice ovlivňuje právní vztahy vzniklé v minulosti, ale působí pouze do budoucna (pro futuro).

Zvláštní zákaz retroaktivity platí v trestním právu. Určitý skutek může být trestným činem pouze tehdy, je-li trestý podle zákona účinného v době spáchání a zároveň takovým zůstane až právní moci odsuzujícího rozsudku. Z tohoto pravidla mimo jiné vyplývá, že jednou amnestované trestné činy jsou navždy vyloučeny z trestního postihu (tzn. zákon o amnestii nelze derogovat). Podobně pro stanovení trestu se použije to znění trestního zákona, které je pro obviněného nejpříznivější.

Retroaktivní působení zákona právní theorie výslovně připouští v případě, že v určitém období neplatily zásady právního státu (typicky v diktatuře) a bylo by proto v rozporu s požadavkem spravedlnosti, kdyby nemohli být usurpátoři potrestáni jen proto, že uzákonili takový právní řád, který jejich zločiny legalisoval.

Příklady

Tak byly právní vztahy uspořádány po r. 1945 (dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb.). Po r. 1989 zvolil československý parlament odlišný přístup a jak zákon o době nesvobody (č. 480/1991 Sb.), tak zákon o protiprávnosti komunistického režimu (č. 198/1993 Sb.) se omezily na proklamace, aniž by měly podstatnější hmotněprávní důsledky.

V důsledku toho se mnozí z těch, kteří opustili Československo v letech 1948–1989, nemohou domoci vrácení majektu, který jim byl jako součást trestu za nedovolené opuštění republiky zabaven, a jejich majetek dodnes užívají ti, jimž byl – zpravidla jako privilegovaným představitelům komunistického režimu a za minimální cenu – administrativně přidělen. Tento stav se stal předmětem ostré kritiky a protestů emigrantů [1].

Výhrady proti retroaktivní aplikaci nových zákonů (a zejména pak nově definovaného zločinu spočívajícího v přípravě útočné války) jsou obsahem námitek proti průběhu Norimberského procesu