Veřejný úřad: Porovnání verzí

Aktuální verse z 16. 11. 2022, 16:10

Veřejný úřad (opisně též orgán veřejné moci, OVM) je jedním vykonavatelů veřejné moci; je to úřad, který je oprávněn autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fysických a právnických osob, vůči nimž jedná vrchnostensky.

V České republice mohou v této posici vystupovat:

1. státní orgány, tj. orgány státu, např. soudy, Policie ČR, soudní exekutoři, správní úřady apod.
2. orgány územní samosprávy, např. obecní policie
3. orgány zájmové samosprávy, např. disciplinární komise stavovských organisací

Orgány veřejnoprávních korporací (obcí a krajů) vykonávající svou pravomoc v přenesené působnosti jsou formálně státním orgánem, ačkoli organisačně jsou součástí příslušného obecního nebo krajského úřadu. To s sebou přináší časté spory o to, zda je takový úřad způsobilý rozhodovat nestranně v řízeních, kde vystupuje jako jedna ze stran řízení příslušná obec nebo kraj, např. zda stavební odbor obecního úřadu může udělit obci stavební povolení, přestože všichni jeho zaměstnanci jsou vůči této obci v pracovním poměru a tím je dán jejich zvláštní vztah k jednomu z účastníků řízení.

Rozdíly od ostatních vykonavatelů veřejné moci

Od veřejného ústavu se veřejný úřad liší tím, že uplatňuje moc, tj. rozhoduje o oprávnění a povinnostech adresátů, přičemž veřejný ústav se od fondu liší tím, že destinatáři fondu nemají na plnění právní nárok. Rozdíl mezi veřejným ústavem a veřejným podnikem spočívá v tom, že podnik je provozován za účelem zisku.

Orgán v. úřad

Dnešní zmatení mezi pojmem orgán (tj. fysická osoba nebo kollegim fysických osob) a pojmem úřad (tj. souhrn kompetencí) lze demonstrovat na nepochopení recepčního zákona (zákon č. 11/1918 Sb.). Ten v čl. 3 stanovil: "Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení." Dnes je to však překládáno takto: "Národní výbor, jemuž se měly podřídit všechny správní orgány, v sobě zahrnoval jak nejvyšší exekutivní moc, tak i moc legislativní spočívající v přijímání prvních československých zákonů a nařízení."[1]

Toto zmatení je pročišťováno pomocí umělých pojmů, např. místo soudní orgán (např. soudce, a contrario soudní úřad, tedy soud) se hovoří o "osobě justičního orgánu". Přitom pojem veřejný úřad je tradiční, např. § 22 odst. 2 II. ústavy stanovil: "Nesmějí se obraceti k veřejným úřadům ku podpoře osobních zájmů stran. Toto ustanovení nevztahuje se na členy Národního shromáždění, pokud takové zakročování u úřadu patří jen k výkonu jejich pravidelného povolání." Zná ho i platné právo, např. § 686a odst. 5 OZ: „Na vyplacení peněžních prostředků ze zvláštního účtu má jinak právo strana, které svědčí rozhodnutí soudu nebo jiného veřejného úřadu se stejnými účinky.“

Orgán veřejné moci

Tento naprosto umělý a doktrinálně nesprávný pojem zavedl čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavy, který zní: „Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.“ Z důvodové zprávy k osnově novely zákona znalcích a tlumočnících vyplývá, že praxe nedostatečně rozlišuje mezi orgánem a úřadem a ne zcela chápe význam právní subjektivity: „Pojem “státní orgány a orgány, na které přešly úkoly státních orgánů” se nahrazuje přesnějším pojmem “orgán veřejné moci”. Pojem orgán veřejné moci používaný např. Ústavou České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) atd.] a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [srov. § 72 odst. 1 písm. a), § 76 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a) atd.], je v našem právním řádu jednoznačně vymezen. Podobně v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 229/1998, podle kterého jsou za orgány veřejné moci považovány orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kriteriem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti. (Srov. i Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů č. 1, Brno 1992, str. 11).“[2]

Nezávislé veřejné úřady

Na základě § 8 odst. 3 a 4 rozpočtových pravidel si poslanecká sněmovna, senát, kancelář presidenta republiky, ústavní soud, nejvyšší kontrolní úřad a kancelář veřejného ochránce práv své rozpočty navrhují samy. V případě sporu s vládou o něm rozhodně rozpočtový výbor poslanecké sněmovny. Tyto ústavní úřady jsou tedy ještě více nezávislé než organisačně nezávislé (vládě nepodřízené) nejvyšší správních úřady, neboť jejich nezávislost je zaručena ústavou.

Excessy veřejných úřadů

Podle obvyklého českého pojetí mají právní akty veřejných úřadů presumpci správnosti. Každý je tedy povinen je uposlechnout a terpve pak se může hojit za škodu způsobenou mu protiprávním aktem. Tato doktrína je někdy nerespektována ve prospěch spravedlnosti, např. v Rt 54/1970 nebo Rt 47/1980.

Vizte též

• Správní úřad
• Soud
• excessy:
  • Excessy Policie České republiky
  • Justiční excessy v ČR